Přípravy na letošní týdenní dovolenou na motorkách netrvaly dlouho. Původní plány vyrazit k severním sousedům do Polska vzaly za své po tom, co většina pravidelných účastníků našich motovýletů odpadla (z různých důvodů) a zůstali jsme jen dva. Já s Romanem.

Celkem brzy jsme se rozhodli trochu navýšit rozpočet a pořádně si zajezdit. Loni jsme sice najeli 7500km po Skandinávii, ale pneumatiky mají stále na krajích "chlupy" a těch se chceme zbavit. Vyrazíme do Alp. Cílem, ale ne jediným, je navštívit Christiana, kamaráda - motorkáře, který bydlí ve Švýcarsku, na cestě k průsmyku Grand St. Bernard. Částečně bude trasa sledovat naši cestu z roku 1996, kdy jsme se Alpami prokousávali na Jawách.

Ráno jdu ještě do práce, a tak se až odpoledne přesunujeme do Country campingu v Hlubokých Mašůvkách u Znojma. První noc se nám nechtělo stavět stan a proto jsme si pár dní před odjezdem rezervovali pokoj. Cena za pokoj pro dvě osoby a dvě motorky je 460,- Kč, což není o mnoho více, než kdybychom spali ve stanu.

Dnes bychom rádi dorazili někam k salzburským jezerům. Ze Znojma nejedeme na Vídeň, ale na Hollabrunn. Tam stáčíme na západ ke Kremsu. Jedeme po okreskách, je hezky, provoz plynulý, prostě pohoda. U Kremsu najíždíme na silnici [3], která kopíruje tok Dunaje a kocháme se pohledem do krajiny. Tato oblast je turisty velmi oblíbená a vyhledávaná. Perfektní možnosti nabízí hlavně cykloturistům, pro které je zde vybudovaná síť cyklostezek. Řeka Dunaj ve spojení s okolními kopci porostlými vinnou révou (oblast Wachau) a mnoha hrady, restauracemi a vinnými sklepy má své neodolatelné kouzlo a dává jasný návod jak aktivně trávit dovolenou.

Původně jsme chtěli najet na dálnici u Melku, ale pokračujeme dále směrem k Linci a Dunaj přejíždíme později až za vesničkou Grein . Dunaj lze přeplavit i přívozem. Chvíli jsme o tom i uvažovali, neboť jižní silnice = pravý břeh, je mnohem méně frekventovaná, ale pak se nám nechtělo platit 5€ za motorku.

Najíždíme tedy na již zmiňovanou dálnici, na odpočívadle obědváme a pokračujeme k Salzburgu. U jezera Attersee pak pokračujeme po silničce kopírující jeho jižní břeh, kolem Mondsee jedeme stranou severní. Nacházíme zánovní kemp na SZ jezera Mondsee a jelikož svítí sluníčko lezeme do jezera. Po asi desetiminutové osvěžovací kůře chodidel jsme to chtěli vzdát, ale když jsme viděli, jak tam po hlavě skáčou osmiletí kluci, nemohli jsme se nechat zahanbit a nakonec si i hezky zaplavali.

Kemp je nový - lze to poznat hlavně z úrovně sanitárního zařízení a sprchovat se zde je radost!. Kempy celou cestu vycházejí na 18-24€ (2 os. + 2 moto + stan), ale ne všude je hygiena na úrovni, byť jsme "na západě". Důležitým zjištěním se jeví fakt, že když cestuješ podle starší mapy - je dobré vyhnout se kempům značeným v mapě a zůstat spíš v kempu, který v mapě zanesen není, a tak patří k novým. Ceny jsou srovnatelné, ale komfort o poznání vyšší.

První horská etapa - "GROSSGLOCKNER".

Popisovat cestu na Grossglockner Hochalpenstrasse je již jako nosit dříví do lesa. Pro české motorkáře je to známý a celkem nedaleký cíl víkendových výprav. Nicméně pár řádek mu věnovat musím, pro ty co tam ještě nebyli, případně o něm nic nečetli.

Z kempu v Mondsee jedeme dálnicí kolem Salzburgu k Bischofshofenu, kde sjíždíme na slušnou okresku. Dálnice kolem Salzburgu jsou v současnosti dost pomalé (pokud tedy dodržujete předpisy), protože se v okolí města zkouší omezená rychlost na 100km/h, údajně pro zmírnění dopadů vlivu silniční dopravy na životní prostředí.

Pokračujeme ve směru na Zell am See, cestou dáváme řeč s českým mototuristou na FJR, který si vyrazil rovněž na Grossglockner, ale narozdíl od nás pouze na otočku.

Před Zell am See najíždíme na silnici vedoucí do městečka Fusch, které leží tzv. na úpatí již zmiňované Hochalpenstrasse Grossglockner. Všude kolem jede nebo parkuje spousta motorek. Je zde nepřeberný výběr z mnoha pensionů, hotelů či restaurací, které téměř bez výjimky zaměřují reklamu na projíždějící motorkáře. Před každým podobným zařízením stojí nebo visí motorka, jako poutač, který má přilákat některého z tisíců každodenně projíždějících mototuristů.

Co je překvapující, je fakt, že mezi značkami má největší zastoupení britský Triumph, a to výrazně. Až večer jsme si všimli billboardu, který upozorňuje a zve na třídenní sraz příznivců motocyklů Triumph. Ti teď za motovodiči absolvují různé vyjížďky po okolí, mezi které patří i ta na Grossglockner.

Po zaplacení mýtného 18€ a obdržení památeční samolepky stoupáme po Grossglocknerstrasse. Často zastavujeme a fotíme. V obou směrech nás míjí stovky motorek. První delší zastávku děláme na Edelweisspitze ve výšce 2.571m n. m., kde se nachází jeden z "bikerspointů" na cestě. Poslední serpentiny jsou vyloženy dlažebními kostkami, tak doufáme, že než odsud vypadnem nezačne pršet. Pozdějí sjíždíme směrem na Heiligenblut a uhýbáme k chatě Franze-Josefa, která stojí ve výšce 2.369m n. m. nad grossglocknerským ledovcem na dohled nejvyšší rakouské hory tolikkrát v textu zmíněné, Grossglockneru. Na okolních kopcích lze zahlédnout čerstvý sníh (v noci -7°C!) a pod zábradlím u vyhlídky fotíme typického zástupce alpské fauny - sviště.

Nationalparkplatz slouží pouze motorkám, pro auta jsou zde připraveny patrové garáže. Kromě obchůdku se suvenýry, restaurace a velkého musea se zde nachází i nedávno postavená prosklená rozhledna. Pod chatou a parkovištěm tiše a pomalu plyne ledovec, ke kterému se můžete nechat spustit lanovkou.

Aby vám při prohlídce okolí nezavázely bundy a helmy, případně máte-li obavy o budoucnost obsahu vašeho tankvaku, jsou zde k dispozici skříňky "Bikersafe", kde si zmíněné věci můžete zdarma uložit a zamknout. (no zdarma, nezapomínejme na těch 18 euráčů co jsme nechali na mýtné bráně) Přesto si myslím, že jinde budete podobné služby pro motorkáře hledat marně.

Od chaty Franze-Josefa se vracíme zpět k odbočce na Edelweisspitze a do Fusche. Tzn. neprojíždíme průsmyk na jih k Lienzu, ale vracíme se k Zell am See. Mezi Kitzbühlem a dálnicí na Innsbruck nacházíme kemp ve vesničce Westendorf, kde po náročném dni odpočíváme.

Dnes absolvujeme nepříliš zajímavý dálniční přesun. Nevyužíváme drahý Arlberský tunel, ale přejíždíme jej průsmykem podél divoké alpské řeky. Ve Feldkirchu zabočujeme na jihozápad, chceme přejet lichtenštejnskou hranici a omrknout hrad v hlavním městě alpské zemičky, ve Vaduzu. Hned na hranici ( je asi 30°C) dostáváme od celníků kapky. Celník, nějaký zapšklý zmetek, nám ukazuje, že máme odstavit motorky, bere naše pasy a mizí s nimi v útrobách celní stanice. Zpočátku si říkáme - No tak co, namátková kontrola. Po 10 minutách již řádně zpocení vidíme celníka jak se vrací, ale ne proto, aby nám vrátil pasy, ale aby nám sbalil i řidičáky a OTP. V další dvacetiminutovce významně sledujeme SPZ projíždějících motorek a snažíme se gestikulovat, tak aby si toho druhý celník všiml, asi ve stylu: " AHÁ Ital může, AHÁ Němci NO PROBLEM, AHÁ Švýcaři, Rakušáci POHODA, ale Čechy, ty nebezpečné chlapíky z východu, ty si musí proklepnout!!!" Záměr se nám daří, druhý celník za sebe posílá náhradu, vchází do celnice. Přes okna lze vidět jak na svého kolegu huláká, bere mu naše doklady z rukou a s omluvami nám je vrací. My jsme ale stejně pěkně nasr...., protože jsme ztratili přes půl hodiny v polední výhni a propotili jsme vše, co jsme měli na sobě.

Projíždíme a fotíme Vaduz, ale hrad je v lešení. Pak již pokračujeme směrem na Chur. Jedeme mimo švýcarské dálnice. Lze koupit pouze celoroční dálniční známku, a ta je stejně drahá pro auta i motorky tj. 40,-CHF. Snažíme se nabrat benzín, ale daří se nám to až napotřetí. Dvakrát nejsme schopni zaplatit. Je neděle, a tak menší pumpy fungují pouze jako automaty, a ty kde jsme stavěli my nebraly VISA karty!!! Pouze Mastercard a jiné. To jsem ještě neviděl.

Z Churu vyrážíme na horskou silnici, která propojuje východní a jihozápadní Švýcarsko. V horku, které se zmenšuje s rostoucí nadmořskou výškou, projíždíme průsmyk Oberalppass (2.046m n. m.), horské středisko Andermatt a sedlo Furkapassu (2.436m n. m.), kde zastavujeme a fotíme dva kluky, kteří si na snowboardech pilují techniku na sněhovém poli, které se zde od poslední zimy stále drží.

Je tu dost zima, mží a mně vždycky zamrazí, když v tomhle nečase vidím cyklisty. Vím, vybrali si to sami, ale přesto... Dva podobní blázni nás dokonce v serpentinách předjíždějí. Samozřejmě, že cestou z kopce ... ha, ha.

Sebevrazi. Po překonání průsmyků hledáme kemp. Vzhledem k tomu, že chceme ke Christianovi dorazit zítra brzy odpoledne, tak jedeme co nejdál. V Brigu začíná krápat, zrovna když vjíždíme do kempu. V recepci nám "dáma" s tupírovanými vlasy potvrzuje, že budeme moci platit v Eurech, a že to stačí až ráno. Stan stavíme již během silného, velmi silného větru, takže jsme málem pokračovali v cestě jako tandem na paraglidu. Do toho všeho se spustil bouřkový lijavec. Poprvé od loňského pobytu na Lofotech jistíme stan osmi "špagáty", jinak vždy stojí bez.

Ráno mi dáma oznamuje, že máme zaplatit 24 €. Podávám ji 50 a ona se ptá zda nemám dvoueurovku, že nemá jak vydat a pak mi vrací 35 €. Extra účes na duté lebce, no přece se na ni nebudu zlobit, že nám takhle snížila cenu o 7 € :)

Nefouká, jen trochu poprchává a my sjíždíme hlavním valaisským údolím kolem středověkého hradu Sion do Martigny, odkud je to k Christianovi již opravdu blízko. Vedle benzínky stojí velký supermarket s obuví, kde kupuji nové sandále a staré "slepence" mohu konečně vyhodit. Dlouho jsem se tomu bránil, ale nové je lepší než desetkrát lepené :)

Dle naváděcí SMS projíždíme Orsi?res i vesničku Praz-de-Fort na jejímž konci má Christian chatu. Ten již na nás mává. Motorky parkujeme pod přístřešek stodoly. Převlékáme se a pijeme uvítací pivo. Dodejme, že bylo u Christiana poslední: tady se holt pije víno o čemž svědčí i Christianův naditý sklep. My se ani dobrému vínu nebráníme, a tak Christian vybírá z více než stovky lahví a ochutnáváme.

Prohlížíme Christianova alba fotografií z cest. Rozhodně je co obdivovat. Hlavně jeho současné cesty, protože Christian má již 72 let!!! Těší se však skvělé kondici, za což vděčí i minulosti cyklistického závodníka. V dospělosti pak pracoval jako šéf kaskády vodních elektráren tady ve Valais.

Nějak jsme pozapomněli cestou poobědvat, u Christiana se na svačinky nehraje, a tak čekáme na večeři, která však bude až v osm hodin. Raději přijímáme návrh na malou procházku po okolí. V Praz-de-Fort je asi stovka chat, z nichž je řada nová. Ty údajně staví rumunské firmy z vlastního materiálu. I Švýcaři chtějí ušetřit. Jen asi 25% chat je obydleno celoročně, zbytek funguje jako sezónní - letní byt. Christian funguje stejně. Léto tráví se ženou Anne-Marie ve Švýcarsku, zimu pak na Kanárských ostrovech, kde vlastní apartmán. Anne-Marie mezitím ještě navštěvuje svoji rodinu v belgickém Spa, odkud pochází. Bohužel zrovna v těchto dnech je Anne-Marie v Belgii, a tak si neužijeme jejího kulinářského umění. Uvidíme s čím přijde Christian.

I cestu mezi Alpami a Kanárskými ostrovy absolvuje Christian na motorce, zatímco Anne-Marie raději využívá letadlo. Sedmdesátku oslavil s kamarády z motoklubu Martigny nedaleko Nordkappu na ostrůvku Us?y v létě roku 2005. Každopádně si užívá cestování "chlapec".Christian v nové éře vystřídal různé stroje, ale nyní zakotvil na NTV700 Deauville z r. 2006, kterou si nemůže vynachválit.

Během procházky jsme jedním sousedem, Christianovým kamarádem pozváni na skleničku vína :) Soused se jmenuje Alain a na oplátku přijímá pozvání na večeři. Servírovat se bude fondue! Já se těším, ale Roman má obavy hlavně z odéru místní speciality, dodejme, že právem :)

Hlad je samozřejmě mocný kuchař, a tak i Roman nadívá žaludek smradlavým sýrem až k prasknutí. Příjemný večer jsme zakončili několika panáky švýcarské třešňovice a Becherovky, kterou jsme dovezli na ochutnání.

Pro druhý den pobytu v Praz-de-Fort přijímáme nabídku výletu po okolí. Přesněji absolvujeme okruh kolem Mt. Blancu (4.807m n. m.). Ze slibovaných 250km se nakonec vyklube 340, ale ráno nám to nevadí je krásně. Ne nadlouho... Svítí sluníčko, usmíváme se a vyrážíme přes průsmyk Grand St. Bernard, tedy průsmyk kterým putoval i Napoleon se svými vojsky (1800), do italské Aosty. V Aostě si dáváme kafe a pomalu začíná poprchávat, tak oblékáme nepromoky. Pokračujeme serpentinami přes Petit St. Bernard (2.188m n. m.) do Francie, odkud pak průsmykem Cormet de Roselend (1.968m n. m.) až do údolí na silnici spojující olympijské město Albertville a Chamonix. To už ovšem pár desítek kilometrů leje jako z konve. Nestihli jsme oblíct návleky na boty a rukavice a ty jsou "echt durch". V dešti jen přistavujeme, aby Christian koupil pizzu na večeři a přes průsmyk Col de la Forclaz (1.526m n. m.) pokračujeme do Martigny a na chatu, kde sušíme své promočené svršky. Jak je patrné, Mt. Blanc jsme neviděli, ačkoli jsme strávili cely den na motorkách cestou kolem něj.

Večeříme vysušenou a připálenou pizzu, Christian bohužel opravdu nemá kuchařské vlohy. Umí jen čaj, fondue a raclette. Anne-Marie kde jsi????? Chybí nám tvé kulinářské umění.....

Brečíme zbytečně, Anne-Marie je v Belgii, a tak nám nezbývá než chroupat. To zas bude odřené patro. Christianovi se trouba podařila zapnout až po naší intervenci. Původně zapnul myčku che, che, pak chtěl volat manželce, a tak jsme mu trochu pomohli. Pocucáváme víno a plánujeme, kudy pojedeme zítra do Itálie, to už zase sami dva.

Znovu přes Bernard do Aosty se nám nechce, ráno ke všemu prší, a tak sjíždíme do Martigny a riskujeme 60km úsek dálnice na Visp a Brig. Cestou nakupujeme vzorky sýra pro potěchu těch co nás čekají doma. Z Brigu stoupáme na průsmyk Simplonpass (2.005m n. m.). Tady letos poprvé potkáváme sněhové vločky, dodejme, že ne naposled. Po sjezdu na italskou stranu nás však vítá silný vichr, ale slunečno. Po pár kilometrech se již potíme víc než je zdrávo. Po dálniční cestě pokračujeme směrem na Varese, kousek po okresce po jižním břehu jezera Lago di Maggiore, kousek po placené dálnici, kde nás potkaly drobné problémy při placení. Najíždíme na mýtnou bránu, kde lze platit kartou, ale automat nechce Romanovi tu jeho vrátit! Až když po několika minutách Roman výrazně zvýšil hlas a opakovaně automatu vyhrožoval, ten kartu vyplivl. Na účtu však vytiskl sumu 7,30 € (já platil 1,20) a oheň byl na střeše. Zase jsme ztratili hodinku dohadováním s automatem a nakonec i obsluhou mýtné brány. Nakonec Roman ještě 1,20 doplatil, protože mu "špageťák" na informacích tvrdil, že ten účet na 7,30 není jeho. No jak to doopravdy bylo se uvidí až doma na výpisu :)

Pokračujeme tedy na Varese a následně na Como, kde máme další drobný problém, to když nás mýtná brána nechce pustit dál. My ale nemáme lístek, na základě kterého bychom mohli zaplatit, a tak přidáváme plyn a závoru objíždíme. Ten jejich systém jsme teda nepochopili, ale řešení jsme nalezli :) Teď jen budeme čekat jestli nepřijde domů foto našich motorek s náležitou sumou nebo obálka s modrým pruhem :)

Od Coma jedeme uzounkou silničkou po západním břehu Lago di Como na sever. Silnice se klikatí vysoko nad jezerní hladinou, k severu pak klesá téměř na její úroveň. Projíždíme desítkou tunelů, mnoha ucpanými vesničkami, kde jsou uličky často tak úzké, že provoz řídí systém semaforů. Dvě auta by se zde neminuly. U městečka ........ nacházíme kemp, kde platíme 21€. V sumě je již i 2x sprcha a 0,80€. Kemp má pouze jednu vadu na kráse, mají zde pouze arabské WC, což je jen díra v zemi....

Okolí jezera je nádherné a určitě by stálo i za samostatnou dovolenou, třeba s rodinkou. Stovky hospůdek a pizzerií zvou k zastavení, stejně tak řada mol nabízejících možnost rybaření. Kempy jsou spíše v severní části jezera, kde jsou mírnější břehy, ale ubytovat se lze pochopitelně i na jihu, který je více osídlený a tedy i o poznání živější. V kempu vaříme a plánujeme co zítra. Pokud bude pršet, tak se přesuneme přes švýcarský St. Moritz na rakouskou dálnici, bude-li hezky tak bude cíl stejný jen přejedeme hory průsmykem Passo dello Stelvio (2.758 m n. m.).

Ráno je krásně a tak je rozhodnuto. Po ranní kávě balíme a jedeme na Bormio, blížíme se k průsmyku. Pod průsmykem přistavujeme, fotíme a oblíkáme mikiny. Je dost chladno a to není dobré znamení. Slunce zašlo za mraky, teplota klesá pod 10°C. Řežeme zatáčky, míjíme cyklisty, předjíždíme auta a jakmile zastavujeme na průsmyku, přes cestu nám přecházejí nějací tvorové s přeskáči na nohou a lyžemi na ramenou :) Z průsmyku (2.758m n. m.) vede ještě lanovka, která stoupá neznámo kam. Okolní vrcholky jsou zahalené v mracích. Podle typických bund v národních barvách poznáváme, že je ve zdejším hotelu ubytovaná italská lyžařská reprezentace.

V průsmyku je živo. Spousty motorek, od endur až po Harleye. Potkáváme i skupinku pěti Čechů na Bavorácích. Teplota stále klesá a začíná sněžit. Ne trochu, ale pořádně sněžit - po chvíli není vidět na víc než 50 metrů. Zpočátku se smějeme, fotíme, děláme legrácky, ale když postupně mašiny pokrývá souvislá vrstva sněhu, zbaběle nasedáme a mizíme do nižších atmosférických vrstev.

Sněží asi do výšky kolem 2.000m, níže pak sníh přechází v déšť. Je to poprvé co nám nepomohly ani naplno zapnuté vyhřívané rukojeti. Zkřehlé prsty rozhýbáváme až v údolí. Zase lezeme do nepromoků a přes Landeck míříme k Innsbrucku, kde kempujeme v městské části Kranebitten, hned vedle letiště. Pár metrů vedle kempu pozorujeme vzlétající Boeingy a kupodivu nám jejich hluk nevadí. Asi taky proto, že innsbrucké letiště nepatří k největším a noční provoz je velice řídký.

Dálniční přesun Innsbruck - Salzburg - Wien - Znojmo. Ve Vídni jsme se nevyhnuli zácpě a já si, jelikož jsem pozapomněl sundat nepromok, dávám hodinovou saunu, blbec.

U Znojma nás čeká stejný kemp jako na začátku cesty, ale tentokrát stavíme stan. Dojíždíme zásoby salámu a alkoholických nápojů, relaxujeme.

Přesun Znojmo - Český Těšín (Třinec). Roman cestou navštěvuje svého dědečka ve Vyškově a já obchodní centrum Olympia u Olomouce. Sraz máme "U Čendy" známého motorestu, kde si dáváme oběd, a pak už se nezadržitelně řítíme k domovu.

Autor: Jura


klikněte na odkaz pro galerii.