Motoclub Český Těšín

informace o klubu
členové
moto comix
moto akce + foto
moto odkazy
kniha návštěv
online inzerce
online zprávy
online diskuze
co je nového?
English version Motoclub Cesky Tesin - English

poslední aktualizace
22.09.2014

Motocamp F.I.M. Geneva - Svycarsko

Versoix, Géneve, Svycarsko
Delka cesty - distance - 3000 km
Sraz - Motocamp FIM - 14. - 16.8.1996


Doma před odjezdem
pátek 9.8.

Po důkladné přípravě jsme v 9 hodin středoevropského času opustili rodnou vísku a vydali se na desetidenní třitisícikilometrovou klubovou jízdu se čtyřdenní pauzou na břehu lemanského, chcete-li ženevského jezera, kde jsme se měli zúčastnit motocyklového srazu, 15.-ého FIM Motocampu, ve městečku Versoix, asi 10 km od Ženevy.

Všechny motocykly, na kterých jsme se rozhodli podniknout tuto cestu jsou klasické Jawy 350, z nichž jednu zpomaloval sidecar Velorex 700. To, že jsme se vydali na strojích české výroby, nám zaručovalo klidnou jízdu. Jawa je jeden z posledních motocyklů, který se dá opravit prakticky na koleně. Není to vždy úplně jednoduché, ale ještě se nám nestalo, abychom se domů z cest nevrátili po vlastní ose.


Znojmo camping
V odpoledních hodinách jsme dorazili do Znojma, kde jsme se ubytovali ve velmi příjemném "Country campingu".

sobota 10.8.

Po první noci pod stanem jsme vyrazili vstříc rakouským hranicím, a to samozřejmě až po nezbytném roztlačování jednoho ze strojů. Po jejich překročení jsme pokračovali přes Hollabrun, Krems a Steyr až k Salzburským jezerům, kde jsme si našli malý kemp u 11 km dlouhého jezera Mondsee. Po studené večerní koupeli v jezerních vodách a zhlédnutí pěkného ohňostroje, který byl vidět až od sousedního jezera Attersee, jsme ulehli k první neklidné větrné noci pod rakouskými kopci.


Salzburg
neděle 11.8.

Ráno charakterizovala zatažená obloha - typický to příznak tehdejšího léta. Příjemným zpestřením byla ranní zastávka v centru Salzburgu, kde jsme posnídali kousek od rodného domu W. A. Mozarta na nábřeží Innu s vyhlídkou na Salzburský hrad. Přes kopečky jsme se pak vyšplhali do německých lázní Bad Reichenhal a dále pak zpět přes rakouský Lofer na dálnici ve směru Innsbruck.

Vydatně pršelo, když jsme se přiblížili k cestě odbočující na Arlbergský průsmyk a v tomto počasí se opravdu nikomu z nás do jeho sedla šplhat nechtělo, rozhodli jsme se využít služby nejdelšího rakouského tunelu, i když jsme museli zaplatit za každou mašinu 100 šilinků, vytažených z našich, ne zrovna k prasknutí naditých prkenic.

V deštivém odpoledni jsme po menších problémech s přehřátím jinak výborných svíček (NGK B8HS), projeli západorakouským Feldkirchem a vyrazili ve směru hlavního města lichtenštejnského knížectví, Vaduzu. Toho dne jsme měli mokrých cest již dost, a tak jsme "zabukovali" kousek od Vaduzu, u městečka Balzers, v krásném kempu mezi kopci a pod skalami, na nichž se tyčí zámek Gutenberg. Po vydatné večeři jsme s vírou, že zítřek bude suchý, ulehli a vzápětí usnuli spánkem spravedlivých.


Pod Oberalppassem
pondělí 12.8.

Ráno mě vzbudila podivná, chladná vlhkost u nohou. Nemýlil jsem se, zrovna můj spacák napadla louže, která se rozprostírala u vchodu do stanu. Podobné problémy jsme měli všichni, a to nás po studené snídani (vlhké hořáky cestovních propan-butanů ne a ne zapálit) čekala horská etapa nejtěžšího kalibru. Po vjezdu na švýcarské území jsme si zakoupili dálniční známky a 40 CHF a vyrazili vstříc alpským vrcholkům a začali naše horské trápení.

Zpočátku šlo vše dobře. Projeli jsme kolem komplexu hotelů ve Flimsu a vystoupali do Disentisu (1130m), městečka na soutoku předního a středního Rýna, jemuž vévodí benediktinský klášter, který dal již v roce 720 vystavět Sv. Sigisbert. Projeli jsme dalšími údolními městečky, odkud jsme se přes 10% stoupání dostali až do průsmyku Oberalppass (2044m). Na chvíli jsme dali odpočinout našim strojům a pokračovali dál přes město Andermatt (1444m), kde jsme zakoupili nějaké čerstvé pečivo a odkud jsme stoupali dále do hor. Tady začaly problémy s vynechávajícími motory našich motocyklů. Prakticky všechny stroje po zahřátí ztrácely výkon, a co bylo horší, některé z nich jely jen na jeden válec. Věřte, znám lepší zábavu než běžet vedle prázdné sajdkáry, spolujezdkyně by stroj zbytečně zatížila (takže běžela

nad Audermattem
taky), a pod plynem tlačit víc než 500 kg do 12% stoupání! Nakonec jsme se asi s půlhodinovým zpožděním na zbytek party dosoukali do průsmyku Furkapass (2431m), který byl rovněž nejvyšším bodem naší cesty do Helvécie.

Od té doby mělo jet vše jako po másle, cesta vedla stále z kopce, místy až se 14% klesáním. To jsme ještě netušili, že kotoučová brzda Jawa není schopna ve ztížených podmínkách téměř neustávajícího brždění (dvoutakt nic neubrzdí motorem!) udržet svou funkci. To nebyl problém sólo motocyklů, ale mého sidecaru. Nejen, že je suverénně nejtěžší, ale je to způsobeno i stylem řízení. Sidecar Velorex nelze srovnávat s výrobky západních firem, kde motocykl v takové sestavě dostává speciální přední vidlici, a zadní kolo sidecaru je poháněno i bržděno kvalitními komponenty. Zadní kolo mé sajdky sice bržděno je, ale pouze bubnovou brzdou, která je i při plném stlačení téměř nefunkční a kapalina v přední kotoučové brzdě se začala vařit i proto, že v levotočivých zatáčkách nemůžeš pomáhat zadními brzdami, neboť bys jel rovně. V takových chvílích se pohledy do alpských údolí jeví krajně nechutně.

Brzda, přes jemné mrholení, tj. potenciální chlazení, ztratila účinnost v průběhu táhlého mírného klesání, zakončeném 180° pravotočivou zatáčkou. Jediné co mě napadlo je přestat přední brzdu mačkat a počkat jestli nezchladne cestou z kopce, to se naštěstí povedlo a brzda se

Bez brzd ...
na poslední chvíli alespoň trochu chytla, kdyby ne, už bychom asi měli v Alpách křížek.

Po oschnutí studeného potu, který nás oba (rozuměj mne a mou budoucí ženu) prolil opravdu důkladně, jsme již pomaleji, s četnými zastávkami a s připraveným kanystrem vody na případné zchlazení přehřáté přední brzdy, pokračovali dolů z hor údolím řeky Rhôny. Každé zastavení znamenalo, že jsme se ocitli v oblaku páry stoupající z naší chlazené brzdy. Po takovéto eskapádě jsme již byli unaveni a s vědomím, že nás už od Ženevy dělí slabých 150 km, jsme noc strávili v příjemném kempu v Brigu, nad břehem říčky obklopeni majestátními alpskými velikány.

úterý 13.8.


Probouzíme se do krásného dne. Při snídani sledujeme dalekohledy funkční vlek na ledovci, kousek pod vrcholkem jednoho z okolních kopců. Lyžování v polovině srpna? Žádný problém! Ve Švýcarech je možné téměř všechno.

Později najíždíme na dálnici ve směru na Martigny, ale před Montreux sjíždíme na jedničku, silnici, která kopíruje severní břeh ženevského jezera. Cestou kolem zámku Chinon, přes Vevey, Lausanne a Nyon často zastavujeme a sledujeme výletní lodě brázdící vlny této přírodní vodní nádrže na řece Rhôně, která odtud teče dále na jih, aby se nedaleko francouzského Marseille vlila do vod Středozemního moře. Při pohledu na okolní úbočí svahů nám neuniknou upravené vinice - příslib příjemného pobytu…


Těsně před cílem
Konečně dorážíme do Versoix, kde se nás hned na první světelné křižovatce ujímá jeden z motovodičů a odvádí celou naši partu přímo do dějiště srazu, asi 5 km od centra městečka. Přestože oficiálně začíná 15. Motocamp FIM až ve středu, je tu již dost rušno. Nejsme tady prvními Čechy. Jsou zde již nějací kluci z České Třebové a taky několik Slováků.

Po příjezdu jsme se museli zaregistrovat u příjezdové kontroly, kde jsme všichni obdrželi kartu účastníka, trika s logem srazu a jiné upomínkové předměty. Úterní pozdní odpoledne a večer jsme strávili v Ženevě a až po návratu zpět do Versoix jsme potlachali s našimi přáteli z Čech, Francie, Anglie, Dánska a ostatních zemí, většinou každý dle svých jazykových schopností.

Vše se odehrávalo v obrovské hale, která slouží jako společná jídelna, bar, ale i jako místo večerní zábavy. Zde si každý může objednat mimo jiné třeba 2dl piva za 2CHF - no nekupte to! Pro českého motorkáře žádná láce, a tak přicházejí ke slovu poslední zásoby Radegastu a víno z místního supermarketu.

V provizorních stáncích nebylo problémem zakoupit kupříkladu imitace starých reklamních plechových cedulí (s motocykly, oleji apod.) jako vystřižených ze stylového anglického servisu 50. let. Krom toho zde šlo pořídit jakékoliv tričko, mikinu, americké espézetky a jiné moto zboží.


Ženevské jezero
středa 13.8.

Začal první oficiální den akce, a tak na programu nebylo nic jiného než registrace posledních přijíždějících. Svítilo slunce, a proto jsme se rozhodli strávit většinu dne koupáním ve vodách Ženevského jezera. Večerní program probíhal ve vyjetých kolejích.

čtvrtek 14.8.

Důležitá část programu byla naplánována na čtvrtek a tím měla být jízda za motovodiči po

David a David
okolí Ženevy. Přestože nám byla přidělena příjemná dívka na Goldwingu a cesta měla vést do oblasti kolem úpatí Mont Blancu - nejvyššího vrcholu Evropy, nejeli jsme. S vědomím co naše stroje v horách dokážou jsme s díky odmítli a věnovali se vlastnímu programu, ve

Street v '96
kterém hrálo hlavní roli slunce, voda, Versoix a nenáročné relaxační projížďky jen v tričku s krátkým rukávem po nejbližším okolí. V podvečer jsme se zúčastnili společné vyjížďky a návštěvy sídla FIM (mezinárodní motocyklová federace) ve Versoix, kde jsme se občerstvili nachystaným vínem, buráky a brambůrky a opět jsme byli obdařeni propagačními materiály nejvyšší světové sportovní moto instituce.


Paráda národů
pátek 15.8.

V pátek po obědě se konala "paráda národů" při které vyrazili všichni účastníci srazu vedeni svými motovodiči s národními vlajkami do centra Ženevy, kde jsme zaparkovali své motocykly na parkovém náměstí "Plaine de Plainspalais". Velkým poutačem se rázem stal místní bleší

Vodotrysk
trh, kde šlo za pakatel koupit cokoliv. Já jsem nejvíc utratil za knihy, ale však to znáte, na motorku toho zas tolik nevleze, takže mé snahy o veliké nákupy byly rázně přerušeny mou přítelkyní, která se své pozice v sidecaru rozhodně nechtěla vzdát. Samozřejmě jsme nezapomněli na prohlídku staré Ženevy a na její novější nábřežní část s kasiny, bankami a hlavně obrovským vodotryskem, kterým se do vzduchu dostává každou sekundu rychlostí 190 km/h 200 litrů jezerní vody, jíž je najednou ve vzduchu více než 7 tun a to až ve výšce 145m.

Paráda národů

Večer byl ve znamení našeho hýčkání ze strany pořadatelů, kteří nám připravili rozlučkovou večeři o třech chodech. Po vyhlášení cen - byli jsme vyhodnoceni jako největší český motoklub na akci a oceněni pohárem ve tvaru švýcarského kravského zvonce - jsme unaveni padli do spacáků a nechali si zdát o zpáteční bezproblémové cestě. Jak se později ukázalo, byly to pouhé sny.

sobota 16.8.


Lichtenštejnsko

dálnice na Chur
Zpáteční cestu jsme zahájili dálničním přejezdem Švýcarska přes Friburg a Luzern, dále Lichtenštejnskem až do rakouského Innsbrucku, kde jsme zakempovali až po setmění.


neděle 17.8.

Ráno jsem musel vstát o dost dříve než ostatní. Při nočním příjezdu jsem zaslechl podivné, uchu nelahodící zvuky, linoucí se ze zadní části motocyklu. Po vytažení osy a shození zadního kola ve mně zatrnulo. Vytahané a povolené špice výpletu by nic nebylo, to potkalo i bratra Davida při zpáteční cestě Vídní, ale vysypané ložisko mi způsobilo nepříjemné mrazení. Jelikož jsme ráno neobjevili žádný servis, byl jsem nucen použít jen zbytek nepoztrácených kuliček, pořádně promazat vazelínou - speciální pro extrémní teploty, a na takto nebezpečně slátaném kole dojet až domů. Kupodivu se to podařilo bez dalších problémů.

pondělí 18.8.

Poslední noc jsme strávili v kempu u nádrže Nové Mlýny a v pondělní odpoledne jsme již chladili vyprahlá hrdla v domácí těšínské hospůdce. Byla to krásná cesta do krásné země, okořeněná nezbytnou dávkou

dobrodružství, která nám přinesla řadu nových zážitků a poznatků. Tím hlavním asi je to, že české Jawy zvládnou téměř vše, nesmí však zatížené sidecarem zdolávat velehory, to pak cestu může činit životu nebezpečnou!

sepsal: Jura Jančar