Motoclub Český Těšín

informace o klubu
členové
moto comix
moto akce + foto
moto odkazy
kniha návštěv
online inzerce
online zprávy
online diskuze
co je nového?
English version Motoclub Cesky Tesin - English

poslední aktualizace
22.09.2014

Irsko - Tour Ride

ZELENÝ OSTROV

1996
Čtvrtek 27. června

V rychlosti zastavuji na první pumpě za Brnem. Od rána svítí slunce, ale zrovna teď začne taková bouřka. Oblékám si nepromokavou kombinézu a dělám,že nevidím škodolibé úsměšky Pražáka v Mercedesu. Když jsem s vycházejícím sluncem vyjížděl z vrat našeho domu v Českém Těšíně, čekal jsem hezké počasí po celý den, ale jsem zvyklý na ledaco. Ten den to už nějak vydržím, musím dojet jen do Týnce nad Sázavou, kde se ke mně druhý den ráno přidá kamarád Petr.

Pátek 28. června

Brzo ráno se k nám ještě v Praze připojují dva Jindrové, otec a syn. Jedou na Hondě NTV 650 REVERE, a tak s Petrem doufáme, že našim Jawám nebudou moc ujíždět. Petr testuje novou dvěstěpadesátku, která je o poznání rychlejší než já, a tak mi nezbývá než se se svou klasickou třipade zařadit na chvost naší kolony.

Přejíždíme Rozvadov a začínáme počítat německé kilometry, kterých dnes spolykáme více než 600. Svižnou jízdu nám přerušují zácpy, hlavně kolem Frankfurtu - to se zrovna vracejí lidi z práce, ale u Kolína už toho máme plné zuby. Na motocyklech sice v zácpě nezkysneme, ale proplétat se mnohdy více než 10km kolonami kamiónů a osobních aut a na konci vidět nepříjemnou havárii, to nikomu na radosti z cesty nepřidá.

Konečně dorážíme na hranici, ale zabloudili jsme a místo v Belgii jsme se ocitli v neznámé holandské vesničce. Už nemáme síly na to, abychom dnes pokračovali dále v cestě, a tak se po rychle připravené večeři ukládáme k spánku na místní farmě u velice "ochotného" sedláka, který si za tuto službu bez ostychu řekl o 30 marek.

Sobota 29. června

Budí mne kapky deště. Je zataženo, tak že to vypadá na celodenní cestu na mokru a jak se později ukazuje, nejsem daleko od pravdy. Než jsme vyjeli na dálnici projeli jsme tak silnou bouřku, že jsme málem přehlédli obchodní zastupitelství motocyklů JAWA, kterých tady jezdí poměrně dost, ale kupuje si je především ta nejméně movitá vrstva obyvatel a začátečníci. Vyjíždíme na dálnici směr Maastricht, abychom se konečně vrátili na původní trasu k Bruselu. Potkáváme nezvykle mnoho aut s českou SPZ-kou, a když na nás kluci z opavského Favorita mávají českou vlajkou, uvědomujeme si, že jedou na finále evropského šampionátu ve fotbale, kde se naši utkají s Němci.

S dobrým pocitem, že si brzy odpočineme, přijíždíme do přístavu v Ostende. Objednání a koupě lístků jsou triviální záležitostí, i když v době konání mistrovství je atmosféra na celnici a pasové kontrole trochu hustší. Nás se to naštěstí netýká. Na západě je pohled lidí na motocyklisty v podstatě kladný a i imigrační úředník má jen jedinou otázku,: "Where?". Když mu odpovídám, že do Irska, kroutí hlavou a táže se:...,, Proč nejedete do Wembley ? Budete vašim klukům chybět," ale mávne rukou a pouští nás do otevřené tlamy zadních vrat trajektu Princ Albert.

Plavba do Ramsgate trvá jen tři a půl hodiny, a tak se na lodi ani moc nezabydlujeme. Své chleby si paštikou mažeme v lodní restauraci a nikdo z obsluhy nám to nemá za zlé. Větší část plavby trávíme na zeleně natřené palubě. Zkoumáme, zda-li by nám vystačily zdejší záchranné člunu. Trochu se vyjasnilo a až na obrovský vítr, přicházející od britských břehů, je docela hezky.

Po posunutí hodinové ručičky o hodinu zpět, přichází konečně ta chvíle, kdy vyzkoušíme jízdu vlevo v praxi. Ze začátku to není moc příjemné, ale většina křižovatek řešených formou kruhových objezdů nám nedovoluje ani jednou zaváhat. Rychlou večerní jízdou se dostáváme na dosah k Londýnu. Nemáme v úmyslu jet do centra ani pokračovat v cestě. Je téměř devět hodin, a tak se snažíme najít nocleh. Opustili jsme dálnici, a vydali se brázdit úzké cestičky, lemované hustými živými ploty, na které se vleze tak akorát jedno auto; když v tom přede mnou Jindra zastavuje a ukazuje, že jsme měli odbočit vlevo, a sám se vrací nazpátek. Já stojím do kopce a cesta odbočující vlevo vede pro změnu z kopce. Aniž bych si uvědomil, co se stane, otočil jsem řídítka a chtěl jsem pokračovat v jízdě. Přepočítal jsem se a ocitl jsem se na zemi. Nic se mi nestalo, a jak jsem mohl později konstatovat, se až na pár kapek vylitého benzínu nestalo nic ani motorce. Naštěstí; máme totiž před sebou ještě víc než 4000 kilometrů.

V 9 hodin londýnského času zastavujeme u hezkého kempu v klidném prostředí na okraji lesa. V recepci nikdo není, a tak se ubytováváme sami hned vedle dvou pohledných maďarských cyklistek, které si vyjely za krásami Anglie a Skotska. Smějí se, že na rozdíl od nás je pohon nic nestojí, a nám nezbývá, než jim dát za pravdu; počítáme teď každou libru, aby nám vyšlo i na trajekt do Irska a cestu zpět.

Neděle 30. června

Z kempu vyjíždíme brzo ráno, po majitelích ani stopy. To se nám docela hodí. S dobrým pocitem nad ušetřenými librami za nocleh najíždíme na okruh kolem Londýna. Do centra nejedeme. Hlavním cílem cesty je Irsko a volna máme každý jen několik dnů. Londýn je nesporně velmi zajímavé velkoměsto, ale nám snad na jeho návštěvu vyjde čas jindy.

Hlavní cestu E30 opouštíme u šipek ukazujících směr Reading - Bristol a konečně zastavujeme, abychom si udělali menší pauzu. Jak se později dovídám, tato zastávka je ryze účelová a vynucená trucováním Petrovy nové dvěpade. Ta má najeto necelých 6500 kilometrů, vesměs po domácích cestách, až na květnovou jízdu do afrického Tuniska, a už přicházejí problémy. Nechladí se jí motor tak, jak by měl. Jednou teplota klesá na 40°C a později zase stoupá až na 120°C, když optimální teplota by měla být asi 60°C. Jedna varianta zní pokažený ukazatel teploty, nová motorka by přece měla být v pořádku. Chceme po Petrovi, abychom jeli dál. Petrovi to však nedá a "půlí" levou stranu motoru, ve které se nachází čerpadlo chladící kapaliny, přímo na cestě. Závada je objevena, vrtulka pohánějící směs na chlazení motoru se protáčí - odtud ty velké výkyvy na ukazateli. Naštěstí má Petr mezi svými náhradními díly vrtulku novou a také nezbytné lepidlo, a tak po půl hodině můžeme pokračovat v jízdě.

Zvolňujeme tempo a sjíždíme z dálnice na jih, abychom si prohlédli lázeňské město Bath. Bath jsou jedny z nejstarších anglických lázní, čemuž odpovídá množství všudypřítomných turistů. Toto městečko znali již Římané a v letech 1090 - 1244 bylo dokonce sídlem velšského biskupa. Prohlížeje si dvůr římských lázní, jsem se málem přerazil. "Are you OK?", slyším od země... na dlaždicích klečí dva mladí lidé a malují. Nejsou to žádné braky, ale krásné napodobeniny starobylých fresek, které jsou samozřejmě na prodej. Omlouvám se a už společně s kluky pokračuji v prohlídce náměstíčka Orange Grove a kláštera Bath Abbey, jež je známý svými velkými okny, která mu vysloužila pojmenování "lucerna západu". Když si chceme prohlédnout lázeňskou budovu Pump room, všímáme si shluku lidí kolem mladého artisty na bikrosovém kole. Ten si zrovna vybírá pomocníky pro provedení svého závěrečného čísla. Jelikož chce mít zástupce obecenstva velmi různé neunikáme jeho pozornosti, a tak si mezi námi, jedinými chlapíky v kožených kombinézách a s přilbami v rukou, vybírá neholeného Jindru mladšího a ten společně s nějakým židem, černochem, mladou britskou studentkou a dvěma postaršími Němci uléhá k zemi, aby byl po vůli choutkám artisty. Ten se rozjíždí, nabírá rychlost a skáče...., přeskočil, potlesk. Jindra je celý a my můžeme pokračovat v cestě na západ.

Projíždíme Bristolem, přístavem, jež je druhým největším městem Anglie a v jehož malebných nábřežních hospůdkách pobývaly známé anglické osobnosti. V jedné z hospůdek jménem Llandoyer Trow ze 17. století se prý Daniel Defoe od námořníků dozvěděl příběh, který ho později inspiroval k románu Robinson Crusoe. Od nábřeží náš pohled vytrhává zvuk letounu Concorde, který se zde vyrábí v leteckých strojírenských závodech, stejně jako v sesterském závodě ve francouzském Toulouse. 22 kilometrů severně Bristolu přejíždíme řeku Severn po mostě, jehož sloupy dosahují výšky 120 metrů, a který dostal své jméno Severn Bridge právě po řece, která se zde vlévá do bristolského kanálu. Po zaplacení mýtného, jež pro motocykl činí jednu libru, pokračujeme kolem hlavního města Walesu, Cardiffu.

Pár kilometrů za Cardiffem zastavujeme ve velšském kempu, kde chceme strávit dnešní noc. I zde se setkáváme s udivenými pohledy táborníků, kteří nechápou, že nejsme v Londýně na finále. Je 19 hodin. Utkání začíná. Rozbalujeme, stavíme stany, vaříme večeři a nafukujeme matrace. Majitel přívěsu z Holandska nám z okýnka ukazuje vztyčenými prsty stav. 1:1. Najednou vybíhá asi čtyřicetiletý majitel kempu ze dveří svého domu a zve nás na prodloužení. Se slovy " vaši hrají dobře, doufám, že to těm germánům nandají," nás vítá jeho starý otec, který již jistě překročil osmdesátku, ale stále čile sleduje zpoza tlustých skel svých brýlí toto velké finále. Vedle něj v krbu praská suché dřevo a němečtí fanoušci v hledišti vyskakují ze sedadel a oslavují střelce vítězného gólu. Prohráli jsme. Vypíná se televize, ale nečekané omluvné pohledy našeho hostitele střídá úsměv na tváři. Život jde dál. Nalévá každému sklenku whisky, my se loučíme a na oplátku mu necháváme poslední dvě plechovky českého piva. S díky nám přeje šťastnou cestu a odvádí starého pána do jeho ložnice.- I my se ukládáme k spánku. Zítra nás čeká svatojiřský kanál a za ním cíl naší cesty, věčně zelený ostrov Irsko.

Pondělí 1. července

Míříme na severozápad do přístavního městečka Fishguard, kde máme opustit britské břehy. Ve Fishguardu jsme na loď dlouho nečekali, ale měli jsme trochu problémy se ni dostat. Mezi Fishguardem a Rosslare jezdí velký trajekt společnosti STENA LINE za 3,5 hodiny, ale my jsme chtěli využít služeb rychlého člunu ve stylu katamaranu, který stejnou vzdálenost zvládá za pouhých 99 minut. Na tuto "lodičku" se kromě několika aut a asi 200 lidí vleze pouze 6 motocyklů, ale měli jsme štěstí, a tak se o půl dvanácté naloďujeme, aniž bychom věděli co nás na plavbě přes divoký kanál čeká…..

Irsko má všechny příznaky oceánského klimatu. Zimy jsou vlhké a mírné, léta chladnější. Jen zřídkakdy teploty vystoupí nad 20°C a sníh se objevuje jen málokdy.Velký vliv na poměrně malé výkyvy teploty v průběhu celého roku mají zejména vody teplého Golfského proudu a rovněž to, že žádná část Irské republiky není vzdálena více než 113 kilometrů od mořského pobřeží. Po celý rok převládají v Irsku západní větry, doprovázené proměnlivým počasím s častými srážkami. Průměr srážek na celém území je velmi vysoký - 1000 - 1200 mm, v západní části ostrova dokonce 1500 mm ročně. Dešťů bývá více než ve Velké Británii. Na východě prší 175 dní, na západě 200 - 250 dní v roce. Charakteristické jsou pro Irsko velmi rychlé změny jasného, slunečného počasí v deštivé a naopak.

….Během bezmála dvou hodin jsme propluli dvěma centry bouřek, kde vlny dosahovaly více než tří metrů a já jsem díky tomu nezvládl mořskou nemoc, a tak jsem plavbu strávil na toaletách. Nutno říci, že ne na všechny "námořníky" se toalety dostaly a tudíž jim nezbylo než házet rybám, che, che, …..

Po přistání vysvitlo slunce, ale jen co nás odbavili celníci, strhla se zase bouřka a nám nezbylo než se vsoukat do "gumy" a pokračovat do cíle, dnes vzdáleného již jen 150 kilometrů.

Do Glendalough jsme dorazili asi o půl sedmé večer, a po přivítání se se známými Belgičany, Brity, Holanďany a dalšími kamarády jsme se šli zapsat do hotelu, jako další účastníci srazu motocyklistů, 2nd FIM Tour Raid (Fédération Intérnationale Motocycliste), který se poprvé konal loni v Nizozemí. Programem tohoto motocyklového srazu je provést všechny účastníky zemí, ve které se setkání koná. Může se jednat o hvězdicovou jízdu nebo o okruh, který nám v tomto případě organizátoři z "The Dublin Motorcycle Touring Clubu" a Irské motocyklové federace připravili.

Po nezbytném počátečním briefingu a ochutnávce skvělého irského černého piva Guiness jsme se rozešli. Ti bohatší do hotelu a my méně movití do kempu, abychom se zde vyspali na zítřejší první etapu letošního Tour Raidu.

Úterý 2.července

Mít tak rychle sbalené stany, jako to úterní ráno, už dlouho nepamatuji. Jen co jsme vylezli z rozehřátých spacáků, vrhly se na nás stovky ba tisíce malých komárů. Čím byli tito komáři menší tím více štípali. Loni ve Finsku v oblasti kolem města Muonia jsme zažili komárů mnohem více, ale velikost tamních moskytů přes jeden centimetr jim nepovolovala dostat se všude, jak se to vedlo těm irským. Snídani jsme si tedy raději odbyli až při prohlídce Glendalough.

Glendalough se nachází v centru kraje Wicklow, asi 40 kilometrů jihozápadně Dublinu. Toto malebné údolí, někdy zvané irské Delfy, je proslaveno světcem Kevinem, který zde v 6. století založil poustevnu. Později sem přicházely tisíce studentů víry z celého ostrova, ale i Velké Británie a Evropy. Oblast Glendalough se skládá z dolní a horní oblasti. Celá tato oblast je výrazně lesnatá, což je pro Irsko celkem neobvyklé. Lesy se rozkládají jen asi na 3% území Irské republiky, a to převážně v této horské oblasti hrabství Wicklow. Ve většině ostatních hrabství, kterých je v Irsku 26, převládají po celý rok věčně zelené louky a vřesové pustiny. Vřesoviště se rozkládají na svazích hor a na rašeliništích, která pokrývají skoro 15% území ostrova.

Dolní oblast rozprostřená kolem jezera Lower lake se honosí nejzajímavější stavbou, kostelem Sv. Kevina z 11.-12. stol. Najdeme zde i zříceninu katedrály ze stejného období a velmi zajímavé náhrobky na místním keltském hřbitově, kterým dominuje žulový kříž sv. Kevina vysoký 3,3 m. Nad hřbitovem drží pověstnou ochrannou ruku okrouhlá věž Round tower, která je vysoká 31 m.

Po rozloučení se s členy místního klubu historických motocyklů a místním typicky irským hotýlkem, který byl již v roce 1932 domovem Pražského smyčcového kvarteta, vyrážíme do hor.Vyjíždíme na planinu porostlou lišejníky a zakrslými kosodřevinami, a to již projíždíme horní oblast Glendalough s jezerem Upper lake. Navštěvujeme zříceniny kostela z 11. století nad hroby keltských šlechticů. Na útesu nad jezerem nalézáme jeskyni zvanou Kevinovo lože a uprostřed jezera ostrůvek Stelling s kamenným kostelíkem, přístupný jen na pramici.

V této oblasti vzniklo Bratrstvo sv. Kevina zvané též "Řád míru", které se snažilo o sblížení mezi Iry a Angličany.

Projíždíme ulicemi historického města Kilkenny, ve kterém jsme pořadateli pozváni na šálek kávy do místního "Design centra" a vydáváme se na prohlídku města v němž pulsuje více než 100 krásných irských hospůdek a kaváren, ve kterých se čepuje domácí černé pivo Kilkenny. Dost zarážející počet restauračních zařízení vzhledem k pouhým 17 000 obyvatelů. Jádro města patří z památkářského hlediska k nejzachovalejším v zemi. Kilkennský hrad postavený již v roce 1192 je vesměs původní, stejně tak vodní pevnost na základě keltského kláštera.

Po občerstvení opouštíme toto příjemné barevné městečko a pokračujeme podle přidělených itinerářů vstříc dalším zážitkům.

V tom se mi zajiskřilo před očima, Jindra už zastavuje a nadává, v průvodci měli pravdu, venkovské irské cesty jsou většinou velmi nekvalitní a zde tak hrbolaté, že měkce nastavené pérování povolilo Jindrově Hondě dosednout podvozkem až na asfalt. Zkoušíme tužší nastavení a už opatrněji jedeme dál.

Zastavujeme ve městečku Cashel, nad nímž se tyčí stejnojmenný hrad, postavený na 61m vysoké skále Rock of Cashel, který byl v minulosti sídlem králů z Munsteru a od roku 1101 je církevním sídlem. Severně klesáme přes Tipperary ke břehům jezera Lough Derg, kde leží městečko Killaloe, ve kterém strávíme dnešní večer.

Společná zábava se odehrává v Lake Side hotelu, večeříme krůtu, nadívanou jemným jehněčím masem. U stolu sedíme spolu se Švédy, kteří jsou shodou okolností spolu s námi jedněmi z nejvzdálenějších účastníků okružní jízdy. Počet prázdných sklenic od piva se hromadí a po vyslechnutí koncertu klasické irské hudby, jež se později stala základem americké country, vyrážíme do kempu, kde znaveni po ujetí dnešních 280 mil, uléháme k načerpání nových sil.

Středa 3. července

Ve středu ráno balíme a stoupáme vzhůru do kopců, abychom poznali krásy chudého a málo obydleného Burren National parku, cestu nám lemují věčně zelené palouky, na nichž se pasou všudypřítomné a neodmyslitelné horské ovce, a sem tam vidíme rychlého a bázlivého hranostaje nebo zajíce, kteří tvoří hlavní představitele fauny západních oblastí. Tato horská část je obzvláště málo zalidněná, podobně jak je tomu v dalších chudých oblastech západního a severozápadního Irska vyjma větších měst. Irsko má dnes jen asi 3,5 milionu obyvatel, přestože tomu tak před lety nebylo.

Ještě v roce 1841, před tzv. bramborovým hladem, kdy neúroda brambor způsobila velký hladomor, bylo na území dnešní Irské republiky na 6,5 milionu obyvatel. Od té doby počet obyvatelstva téměř neustále klesal. Přirozený přírůstek, který byl větší než například v Belgii, Francii nebo Velké Británii, byl až donedávna zcela pohlcován emigrací. Masových rozměrů dosáhla emigrace již před více než sto lety, a to v důsledku neblahého vlivu anglického koloniálního panství v zemi, nedostatku obživy a náboženského a národnostního pronásledování.

Ještě v dobách od 6. do 9. století pomáhali irští mnichové a učitelé šířit křesťanství a vzdělanost v Evropě, která byla po pádu římské říše vystavena nájezdům barbarů. V průběhu 18. století se tisíce irských emigrantů připojily ke kontinentálním armádám Francie, Španělska, Rakousko-Uherska a Ruska. V 1. polovině 19. století směřovala emigrace převážně do Velké Británie za prací. Později se však stále více lidí začínalo stěhovat do USA. I když má Irská republika pouze 3,5 milionu obyvatel, lidí irského původu je po celém světě na 20 milionů. Jenom v USA žije přes 10 milionů obyvatel irského původu.

Stále důležitější roli, pokud jde o pohyb obyvatelstva, hraje, zejména od dvacátých let tohoto století, vnitřní migrace. Značná část rolníků je neustále vytlačována ze zemědělství a odchází do měst. To je typické především pro hrabství Leitrim, Roseomon, Sligo a Clare, kterým právě projíždíme, ve kterých je málo měst, která by nabízela pracovní příležitosti.

Zastavujeme u Knapoggue castle, sídla rodu MacNamarů z 15. století. Původní věže jsou perfektně zachovány a historii hradu vypráví audiovizuální představení. Historky, písně a hudba oslavující slavné ženy keltského Irska se ozývají ze všech místností a jejich koutů. Můžeme rovněž ochutnat kuchyni 15. století a delikátní víno.

Pokračujeme dále na západ k Atlantiku, projíždíme město Ennis, a po 20 kilometrech zastavujeme blízko pobřeží. Přes kopec nelze vidět na moře, ale skřehotavý křik racků nám dává tušit, že zde končí pevná země a začínají tisíce kilometrů vodní plochy, kterou poruší jen pár roztroušených ostrovů, lodě, které zajišťují dopravu mezi nimi, a rybářské škunery s plnými sítěmi těch nejvybranějších lahůdek, které nám moře nabízí.

Stoupáme pěšky po nesčetných schodech a po levé straně se nám otevírá nádherná scenérie útesů zvaných Cliffs of Moher. Tyto bizarní útesy vysoké až 230 metrů jsou obsypány koloniemi mořského ptactva a v dálce jsou pozorovatelné tři Aranské ostrovy. Největší a nejvzdálenější Inis Mór, bližší Inis Meáin a nejmenší Inis Oírr. Na všech existují malá provizorní přírodní letiště, ale jsou přístupné především lodní cestou. Škoda, že máme tak málo času a prostředků. Ty stovky ostrůvků podél západního pobřeží Irska jistě stojí za navštívení, ale chce-li člověk vidět vše, nevidí nakonec nic, a tak nám nezbývá, než se kochat tím co vidíme z pobřeží, a pokračovat směrem k pomyslnému vrcholku útesů, na němž se tyčí rozhledna O´Brien´s Tower z roku 1853. Přesto, že je toto místo nejnavštěvovanějším místem v Irsku, nezdá se mi, že by zde bylo turistů o mnoho více než jinde. Asi máme štěstí.

Fouká tu velmi silný vítr a stále se střídají přeháňkové deštíky, které se nám snaží naši cestu na motocyklech co nejvíce znepříjemnit. Avšak naše odhodlání objevovat a poznávat místa, na která nezapomeneme do konce života, je větší, a je tím větší, čím je počasí horší a vítr silnější. Odměnou za vzdorování drsné irské přírodě jsou nám tyto přenádherné scenérie, které se před námi s každými dalšími kilometry rozprostírají a chuť vzdorovat a pokračovat se tím ještě více prohlubuje.

Míjíme Dunghaire Castle ze 16. století vystavěný králem z Connaught v galwayské zátoce. Podél pobřeží projíždíme severní část Burren National parku a najíždíme na hlavní silnici, která nás přivádí do města Galway ( Gaillimh ), které patří k největším irským městům a je zde soustředěno obyvatelstvo, které tak marně hledáme na venkově. Na vrcholcích okolních kopců i na svazích vidíme opuštěné vesnice, pravdivý obrázek současného západního Irska.

Dominantu Galway tvoří Lynch´Castle a kostel zasvěcený sv. Nicolasovi, který byl postaven v roce 1320 a jež je největším středověkým farním kostelem v Irsku.

Z Galway míříme na sever kolem jezera Lough Corrib, přejíždíme přes hřeben Connemarských hor a stejnojmenný národní park. Kolem kamenných domů v několika málo usedlostech jsou nahromaděny vysoké jehlany a kopce rašeliny. Často lze potkat domorodé rolníky, jak jdou s lopatou a rýčem napříč zelenými pastvinami, na kterých odkrývají vrstvu hlíny, silně porostlé travou, a těží zde to, co narostlo za staletí vlhkosti mezi holými skalami, jezery a zelenými pastvinami. Rašelina je jediné přírodní bohatství země, která má svůj každodenní déšť, byť jenom nepatrný. Za každým domem se suší ve velkých milířích chomáče těchto nahnědlých pláství, které můžeme koupit slisované u každé benzínové pumpy a většího obchodu v Irsku. Díky rašelině nemají Irové nikdy nouzi o oheň v kamnech, o rudý plamen, který olizuje tmavé chomáče, zanechává světlý popel, lehký, bez zápachu, skoro jako popel cigarety.

Tady u krbu může člověk rozjímat celý večer, zatímco Moskva už leží čtyři, Berlín dvě, dokonce Dublin půl hodiny ve tmě, tady ještě leží jasné světlo nad mořem. Jen pomalu se posunuje kopule soumraku k obzoru, pak uzavře v klenbě poslední spáru, ale pořád ještě není úplná tma, zatímco na Uralu se už zase rozednívá. Evropa je pouze tak široká, jako krátká letní noc.

Po pobřeží kraje Mayo se pomalu přibližujeme do cíle dnešní etapy, do Westportu, a řídíme se irským úslovím číslo jedna,: ,,když Bůh dělal čas, udělal ho dost."

Venku je jasný, mírný podvečer. Ještě není vidět světlo na Clare Islandu, asi 15 kilometrů odtud. Je vidět čtyřicet, padesát kilometrů přes klidné moře i na opačnou stranu, na hory v Connemaře a v Galway, a když se podíváme na severozápad, vidíme až na Achill Head, na poslední míle, které ještě leží mezi námi a Amerikou. Vjíždíme do Westportu, večerní město nás vítá svými světly, ozářené hospůdky lemují hlavní ulici a my se stáčíme k hotelu, ve kterém vypijeme pár piv, vyslechneme si několik písní, probereme s kamarády trochu politiku, techniku a špínu dnešního světa, ze které vystupují stará známá i nově navázaná přátelství jako bíle zpěněné vlny z tmavých mořských hlubin. Ještě dlouho budeme sedět dokola, už dávno minula půlnoc, dávno svítí maják na Clare Islandu. A budeme sedět do dvou, do tří hodin ráno, neboť, když Bůh dělal čas, udělal ho dost.

Čtvrtek 4. července

Ráno. Prší a my máme poslední a nejkratší etapu Tour Raidu před sebou. Dnes stany nebalíme, protože se večer do Westportu vrátíme, abychom se zde zúčastnili slavnostního ukončení této okružní jízdy.

Dnešní cesta opravdu nebude dlouhá, chceme jen navštívit ostrov Achill Island, a tím i jednu z nejzápadnějších výsp irského území. Jedeme nádhernou zelenou krajinou, až vjíždíme na ostrov. Tak jak vidíme na našich cestách mrtvé ježky, kteří nestihli utéci do bezpečí, potkáváme tady představitele ostrovní fauny, o mnoho většího jezevce. Jeho pruhovaná kožešina nás svádí k nekalým myšlenkám, ale po několika poznámkách o skvělé zimní čepici startujeme a pokračujeme dále po přímořských útesech tohoto 15 km širokého a 20 km dlouhého ostrova. Žije zde jen málo lidí, a tak jedinými společníky nám jsou hranostajové a zajíci, již zmínění nejrozšířenější představitelé irské zvířeny. Vedle racků a bernežek tu potkáváme i sokola stěhovavého, který tráví letní období na úbočích zdejších skal.

Klidný, ale větrný ostrov opouštíme jen neradi. Avšak ve Westportu se v žádném případě nenudíme. Irští lidé jsou velice vstřícní, i když by se na první pohled zdálo, že opak je pravdou.Irský národ je keltského původu a staletý britský útisk v něm vypracoval silný katolický patriotismus. I sám Dave, šéf organizačního štábu pořadatelů, mi potvrdil, že to bylo hlavní příčinou, proč se tato jízda koná od pondělí do čtvrtka. 94% obyvatel je římskokatolického vyznání a 90% z nich pravidelně chodí na mši. Nejinak je tomu u našich průvodců, takže bychom si jich přes víkend, v době bohoslužeb, moc neužili.

Všude kolem nás zní zvučná galština, ale je-li třeba, ochotně s námi všichni hovoří anglicky. Jsou si vědomi, že jim nemůžeme rozumět ani slovo. Oblasti Irska, kde se hovoří galsky se nazývají "Gaetlacht". Jsou to především západní ostrovy, galwayská a connemarská oblast, severněji pak region kolem města Donegal. Irštinou hovoří asi 1/4 obyvatel Irska. Kdysi, když se irská vláda snažila irštinu obrodit, dostávaly rodiny vládní finanční podporu za dokonale zvládnutý jazyk svých předků. Ovšem na televizi, která by vysílala irsky, si ještě museli počkat, a to až do listopadu roku 1996, kdy začala vysílat první velkoplošná TV na území západního Irska.

Za dob utlačování Irska Brity, a nebyly to doby krátké - Irsko bylo britskou kolonií 700 let, došlo téměř k zaniknutí galštiny. Ve školách se vyučovalo pouze anglicky. Národní kultura byla potlačována takovým způsobem, že studium galského jazyka a jeho užívání se pronásledovalo po několik staletí jako zločin. Byly zakázány národní písně, hry a tance stejně tak, jako nošení národních krojů.

Ke konci 19. století vzniklo, v nacionalistických kruzích irské buržoazie, kulturní hnutí za obrození galského jazyka a staré galské kultury, pod názvem "galská liga". Liga dosáhla značných úspěchů. Počet lidí hovořících galsky vzrostl a také se podařilo prosadit vyučování galského jazyka na školách. Ihned po vzniku samostatného irského státu v roce 1955 se galština společně s angličtinou stala jazykem státním a jeho znalost se stala povinnou podmínkou pro přijetí do státních služeb. Zachování galštiny a galské kultury prostým lidem západního Irska přes nejhorší pronásledování je jedním z překrásných příkladů pevnosti a nezdolnosti národní kultury statečného národa.

Večer se rozbíhá na plné obrátky. Švédka Anita nás všechny zve na další skvělý motocyklový sraz do švédského Falunu za dva roky a kluci z Belgie zase na další ročník okružní jízdy "Tour Raid", kterou budou pořádat ve své zemi pod Ardenami.

Přichází rozdělování cen. S údivem slyším své jméno, i když legračně zkomolené, a již držím v ruce krásnou plaketu, kterou jsem přijal jako nejvzdálenější účastník. Je to pro mne velká pocta a dokazují to i významné pohledy spolustolovníků.

Po neuvěřitelně dobré večeři se rozjíždí program na plné obrátky a až pod příkrovem pokročilé noci se vřelým potřesením rukou loučíme s tak dobrými a srdečnými hochy a dívkami, kterými motocyklisté bezesporu jsou.

Pátek 5. července

Poslední kilometry Irskem trávíme svižnou jízdou tímto větrným a dešti věčně bičovaným ostrovem. Cestu nám lemují ploty ověšené sušenými rybami, milíře rašeliny a ruiny kdysi krásných keltských staveb. Dvakrát se ozve klakson, to když nás zdraví majitelé námi předjížděných traktorů Zetor, a už se řadíme do fronty v přístavu Dun Laoghaire za přívěsy s koňmi, jejichž irští majitelé jedou pokoušet štěstí v dostizích do staré "dobré" Anglie.

Vjíždíme na trajekt, ohlížíme se přes zavírající se vrata na pobřeží, před pár lety nejchudší, dnes nejprogresivnější a troufám si říci i nejčistší a nejkrásnější země Evropy, která nám byla poslední dny druhým domovem a přesto, že se vrata s hlasitým klapnutím zavřela, víme, že se sem prostě musíme vrátit a vidět to, co jsme zde během této krátké doby vidět nestihli a poznat lidi, kteří k nám budou stejně vstřícní jako ti dnešní, neboť to byli, jsou a budou Irové.

Konec cesty podtrhuje svižná jízda Belgií a Německem, protože se již všichni těšíme na domácí stravu a teplo rodinného krbu. Jen tak mimochodem, hledat v Irsku pěkná děvčata je jako hledat jehlu v kupce sena, a tak všem doporučuji, vydáte-li se do těchto končin, nabídněte sedlo spolujezdce nějaké milé zástupkyni něžného pohlaví narozené ve střední Evropě.

Autor: Jiří Jančar
Fotografie: autor a Jindřich Belšan