Motoclub Český Těšín

informace o klubu
členové
moto comix
moto akce + foto
moto odkazy
kniha návštěv
online inzerce
online zprávy
online diskuze
co je nového?
English version Motoclub Cesky Tesin - English

poslední aktualizace
22.09.2014

Mototour Scandinavia 2006
30.06. - 25.07. 2006

Po zhruba 4 letech plánování a snění se nám podařilo našetřit potřebné finance, připravit motocykly, doplnit výbavu a vyrazit na „měsíční cestu za půlnočním sluncem“. Hlavním cílem plánované cesty byl zvolen Nordkapp - nejsevernější mys evropské pevniny dosažitelný po silnici. Cílů jsme měli více, ale tím stěžejním byl právě Nordkapp.

Na cestu se nás vydává pět, téměř kompletní členská základna Motoclubu Český Těšín.
- Roman Ganczarczyk (Gano) na stroji Honda XL 1000V Varadero
- Mirek Gryga na BMW F 650
- David Jančar na Suzuki VX 800
- Jura Jančar na Honda NTV 650 Revere
- David Raszka na Harley-Davidson Street Bob

Asi někdy na přelomu března a dubna jsme si přes brněnskou CK Periscope zabukovali místo na lodi z polského Gdaňsku do švédského Nynäshamnu. Vzhledem k délce plavby 18 hodin jsme se rozhodli zaplatit kajutu, a jelikož ta nejlevnější „economy class“ již nebyla k dispozici, objednali jsme kajutu se sociálním zařízením. Cena za 5 osob a 5 motocyklů byla stanovena na 18.000,- Kč, tedy 3.600,- na osobu. Peníze jsme složili na účet cestovky a obratem obdrželi vouchery, které vyměníme v přístavu za lodní lístky.

Další přípravy směřovaly k doplnění kempového - outdoor vybavení a přípravě motocyklů na trasu plánovanou na víc než 7.000km. Většina z nás vyměnila staré spacáky a do klubového eráru jsme zakoupili stan se dvěma ložnicemi od beskydské firmy Jurek. Věříme, že nám ve spojení s duralovými pruty bude sloužit ještě řadu let. David R. si vezl svůj stan s tím, že jej v kempech stavět nebude a vyspí se v naší předsíňce, tak abychom všichni ušetřili.

Motorkám jsme vyměnili provozní kapaliny, svíčky, filtry, brzdové desky a samozřejmě pneumatiky. Na těch jsme výrazně ušetřili tak, že jsme je objednali z německé E-bay za poloviční cenu než je u nás běžná, tzn. 3-3.500,- za sadu. To se netýkalo BMW (Mitasky) a HD – nové obutí z fabriky.

DEN 1. - PÁTEK 30. 6.

Start naší cesty jsme dohodli na 7.00 SELČ od vrat našeho domu. Jako vždy, když vyrážíme na delší cestu do ciziny, nás zdržuje David R., který nikam nepřijde včas už proto, aby nepřišel o svou pracně a dlouhodobě budovanou pověst „brzdy“. Nakonec vyrážíme z těšínské Shellky na hraniční přechod až kolem osmi.

Dnešním cílem je dorazit do polského Gdańsku, odkud nám v sobotu v podvečer vyjíždí trajekt. Ačkoli jsme na severu Polska již v šest večer, do kempu vjíždíme až se soumrakem. Ve starém městě jsme omrkli přístav, ať víme, kde se zítra nalodit. Gdaňsk se za poslední roky dost změnil a ve městě již žádný kemp není, přestože jich zde před lety byla celá řada. Na radu domorodců přejíždíme do sousedního města, do Sopot, a hned v prvním kempu u moře se ubytováváme. Platíme asi 90 zlotých a potmě stavíme stan.

DEN 2. - SOBOTA 1. 7.

Až ráno zjišťujeme, že jsme si to postavili pod ostnaté akáty. Roman hned píchnul samonafukovačku, a tak lepí. Myslím, že nebudu předbíhat, když prozradím, že se mu tento trénink bude ještě cestou mnohokrát hodit. Dopoledne se o mě pokouší infarkt, když se objevily mé letité problémy s páteří. Lehkou blokádu jsem odboural brufenem a další mě naštěstí za celý měsíc nepostihla.

Před polednem jsme vyrazili na procházku po pláži. Je nádherně a teplo. Usadili jsme se v bufetu na promenádě a poobědvali „piwo i rybe s frytkami“. Dali jsme si platýze a moc si pochutnali.

Po 15. hodině vyjíždíme z kempu, tankujeme a přesouváme se do přístavu. Tam řešíme lodní lístky a potíme se na sluníčku. Na loď nás pustí až v pět, hodinu před vyplutím. Našimi spolucestujícími jsou především Švédi vracející se z dovolené a Poláci putující za prací.

S kajutou jsme spokojeni. Funguje tak jako lepší hotely na čipovou kartu. Rozhodně to však není nic pro osoby trpící klaustrofobií. Místnost je dlouhá nudle, 3 válendy dole, 3 nahoře a vzadu dveře do koupelny s WC. Žádné okno, jen zářivka imitující denní světlo.

Loď s příznačným jménem Scandinavia je hezká. Taky nedávno prošla rekonstrukcí. Na délku má 148m, na šíři 25,5m a na palubu vleze 1808 pasažérů. Kdo by řekl, že váží skoro 24.000 tun? Toto monstrum je hnáno čtyřmi motory o síle 29.000 kW, které mu udělí rychlost až 20 uzlů…

Procházíme loď odshora dolů, od přídě po záď, a jak se dalo předpokládat, zasekli jsme se u palubního bufetu, kde se čepuje pivo :) Ještě to jde. Jeden kousek přijde asi na šest pětek. Platit se dá zlotými i švédskými korunami. Moře je jako sklínka, nehoupe to, a tak po znamenité klobásce spokojeně uléháme, abychom se probudili daleko ve švédských vodách.

DEN 3. – NEDĚLE 2. 7.

Budíme se a jdeme do kafetérie na jedno „malé černé silné“, přes skleněné stěny pozorujeme širé moře.

Objevují se racci a další mořské ptactvo. V dálce na horizontu již jde rozpoznat pobřežní čáru Švédska. Čím jsme blíž, tím lépe jde vidět, že pobřeží není souvislé, ale že je tvořeno stovkami malebných ostrůvků, mezi kterými se pomalým tempem proplétají jachty a čluny víkendových výletníků. Po osmnácti hodinách vplouváme do přístavu Nynäshamn.

Po vylodění probíhá pasová kontrola a už můžeme vyrazit po skandinávské půdě. Do Stockholmu nám zbývá asi 80km, které trávíme pokukováním po vesměs červených dřevěných usedlostech a obilných lánech zalitých sluncem. Hezké přivítání. Záměrně nevolíme přímou cestu po dálnici, neboť mám z internetu zjištěný příjezd do kempu z jihozápadní strany po E4. Loudáme se po okreskách. Na předměstí hlavního města vjíždíme do systému podzemních tunelů a po chvíli již víme, že plán neplán, jsme v pytli. Zakufroval jsem a přemýšlím, jak dál před padacím mostem, který se před námi otevřel, aby po kanálu projela loď. Naštěstí nás dojíždí stařík na Royal Enfieldu a slibuje, že jede stejným směrem a že nás městem protáhne. Bere to centrem, a tak neplánovaně absolvujeme „moto sight-seeing“. Již teď víme, že je Stockholm nádherné město, a později to ještě pěšky ověříme. Ve čtvrti Bromma se dobrodinec odpojuje, ale to už vím kudy kam. Výpadovkou na Drotningholm a pak doprava na Ängby camping.

Těsně před vjezdem do kempu bráchovi chcípá VX. Po opětovném startu mu chrastí v motoru. Nevíme, co to bylo, jisté však je, že klepe, když se zahřeje a při brždění motorem kouří. No potěš. Čeká nás dlouhá cesta, ale nemalujme čerta na zeď.

Cena kempu nás mile překvapuje. Není to žádná láce, ale vzhledem k tomu, že do ceny byla započítána i Scandinavian camping card, kterou musí vlastnit každý kempař ve Skandinávii (stačí jedna pro skupinu), je cena přijatelná. Platíme 350 SEK, z toho karta je za 100. Zde bych mohl skupinám jedině doporučit: vytvořte si společnou peněženku. Předejdete vždy dohadování na místě. Až v ní prachy dojdou, tak ji prostě všichni stejným dílem doplní. Z ní jde platit všechny společné útraty, od kempů a muzeí až po pivo.

Po vztyčení stanu odcházíme na nedalekou stanici metra, kterému se tady říká tunelbana a přesunujeme se do centra Stockholmu. Lístek na jednu cestu stojí 20 SEK. Když koupíte 10 ks, zaplatíte za 9, tj. 180 SEK. Nás je pět, takže slevu samozřejmě využíváme. Výhodou je, že Dave R. umí dobře anglicky, a tak hodně věcí, kterých by si ostatní nevšimli, někde vyčte nebo zjistí.

V centru procházíme Gamlastan - staré město plné malebných uliček, které neomylně vedou ke královskému paláci. Sledujeme střídání stráží, lížeme zmrzlinu a je nám dobře. Po desáté večer se vracíme do kempu. Ve Stockholmu jezdí metro jen do půlnoci, tak je na to třeba pamatovat. Pak až v 5 ráno.

První sprcha ve Skandinávii = první placená sprcha a pak už každá další. Za sprchu se všude v kempech platí. Ve Švédsku 10 SEK, v Norsku 10 NOK. Někde se házejí přímo mince, někde je třeba si koupit žeton (Stockholm), nebo nechat načipovat kartu (Oslo). I když v kempu nespíš, můžeš se přijít osprchovat, když potřebuješ. Sprcha trvá většinou 5-6 minut. Vždy jsme se stihli osprchovat ve dvojici, takže jsme zase ušetřili na pivko a zmrzku.

Všichni lezeme do stanu unaveni a těšíme se, až opravdu vyrazíme na daleký divoký sever. Co je potěšující, zatím ani kapka deště, a vypadá to, že nám počasí po nějakou dobu vydrží.

DEN 4. - PONDĚLÍ 3. 7.

Pro další dny nemáme konkrétní cíle. Víme jen, kudy jet a kam se občas mrknout na něco zajímavého. Je to fajn, když vás při cestování netlačí čas. Přiznejme si, že tomu tak většinou není. Hodně informací k cestě máme z netu a z knížek nakladatelství Rough Guides, jejichž české překlady u nás tiskne nakladatelství Jota. Ty jsou opravdu dobré a vcelku aktuální.

Poklidná jízda je poprvé přerušena, když Roman holení zabíjí ptáka. Nic se nestalo, chrániče fungují, takže za chvíli jedeme všichni dál,...tedy až na toho kosa.

Romanovi se posléze daří další husarský kousek, to když přemlouvá české autobusáky k odprodeji několika plechovek piva. Už se těšíme na večer.

Po pár kilometrech musíme čekat na Mira, který málem ztrácí přední blatník, když se mu uklepal šroub. Poprvé se hodí tzv. americká lepící páska (s tkaninou). Další šrouby pak vytrácí z krytu nádrže, ale ostatní po dotažení drží až domů. Holt „jednobuch“ vibruje trochu víc než je zdrávo.

Je nádherné počasí, tak se jede moc dobře. Asi 30km jižně Sundsvallu sjíždíme u Årskogenu na lesní asfaltku a asi po 10-15km zastavujeme před vesničkou Ragvaldsnas na pobřeží Botnického zálivu. V lese potkáváme koktavého staříka, který nás posílá k vodě, kde má polootevřený přístřešek s ohništěm, a dovoluje nám zde přenocovat. Je zde i nachystané dřevo. Po hodince se objevuje znovu v doprovodu staré paní, údajně naší krajankou. No krajankou... stařenka přiznala, že se narodila na Slovensku, otce měla z Vídně a maminku z Maďarska. Na to že slovensky nemluvila třicet let jsme si celkem pokecali. Československy.

Je fakt hyc a komáři se objevují podstatně jižněji než jsme čekali. Jsou jich hejna.

Kdo měl dnes špatný den, je jednoznačně Mirek. Vyhazuje bednu domácích konzerv, které mu s láskou zavařila jeho Lucinka. Miro je prostě utřepal, vytřepal, uvolnil či co, každopádně smrad a nelidský puch šířící se z jeho bagáže se již nedal vydržet. Zachránil akorát plněnou papriku, a tak ji rychle konzumuje. Smůla.

Roman lepí 4 díry, pořád slepě věří ve kvality své samonafukovačky a chybu hledá všude jinde...

Už jsme leželi ve spacácích na podlaze přístřešku, když Dave R. začíná o půlnoci stavět stan! Ten člověk, který nás přesvědčoval, že to bude super outdoor, ať se dnes na stany vyprdneme. Po takové provokaci se uchylujeme ke stejně zbabělému činu. Používáme sice kloboučky s moskytiérou, ale zbytek nechráněného povrchu těla nám začíná otékat. Mirek zběsile pobíhá s repelentem a pokouší se tu havěť vymýtit, dodejme, že marně. Miro si mimochodem svoji moskytiéru zapomněl doma a Dave R. si ji pro jistotu ani nepořídil. Asi nechce, aby jej od outdooru dělila síťovka :)

Já, abych tomu nasadil korunku, jsem ještě musel odběhnout s „větší“ potřebou do lesa. Ten thriller, co se tam odehrál, bych nikomu zažít nepřál. Co k tomu dodat, no komáři se pořádně nažrali…

DEN 5. – ÚTERÝ 4. 7.

Za velké pomoci komárů nám jde ranní balení pěkně od ruky. Projíždíme lesem a napojujeme se zpět na E4. Pokračujeme ve směru na Sundsvall, město známé jako centrum chemického průmyslu, a ve městě Timrå sjíždíme z pobřežní magistrály do vnitrozemí. Na řece Indalsalven navštěvujeme lososí líheň a akvárium. Je zde velká kaskáda asi 12-ti vodních elektráren a jejich majitel chce tímto způsobem vrátit ryby přírodě. Kaskáda je nepřekonatelnou lososí bariérou. Ryby se nemají kde vytřít, neboť se nedostanou na horní tok. V chovné stanici tak z jiker roste potěr a ryby, které se každoročně po desetitisících vracejí do řeky. Projíždíme Viksjö a šotolinovou cestou sjíždíme k turistickému centru Västanå naturum a druhému největšímu vodopádu Švédska Västanåfallet. Zde se pořádají, podotýkám velmi drahé, projížďky na koních, rybaření, tzv. mokrá sauna apod. Mokrá sauna vypadá tak, že se ve velkém sudu usadí šest osob. Ve čtvrtině sudu není voda, ale kamínka, která vodu prohřívají, a takto prohřáté osazenstvo pak naskáče do sněhu. Z výše popsaného vyplývá, že se jedná především o zimní zábavu. Není to levná sranda, za hodinu sudu se platí 2000 SEK!!!

Vodopád Västanåfallet není volný pád masy vody, ale spíše hodně strmá a dlouhá peřej. Pod vodopádem fotíme raritku. Strom zcela omotán pavučinou. Nikdo jsme nic podobného ještě neviděli.

Když jsme se chystali k odjezdu a vykuřovali startovací cigárko, zaševelila nám v uších legračně komolená čeština: „Ahoooj, no Čechy jsem tady v divočině ještě neviděla“. My jsme si od češtiny ještě nestihli odvyknout, ale tady jsme ji nečekali. Z hlasu se vyklubala sympatická těhotná holka, která se jmenovala Lenka. Ve Švédsku již pár let žije a na farmě zastupuje šéfku v době její nepřítomnosti. Lenka nás pozvala na kávu, což jsme nemohli odmítnout. Stejně tak mrkvové a čokoládové koláčky, kterými nás pohostila. Asi hodinku jsme si příjemně povídali, ale pak musela odejít za prací. Čekala ji skupinka turistů vyrážející na koňskou projížďku.

Škoda, že nebylo víc času. Lenka by nám ráda uvařila i nějakou losí specialitu. Chcete-li si zde koupit dům, ceny nejsou kdovíjak vysoké. Lenka si pořídila dřevěný 5+1, jak jinak než červený, za který zaplatila asi 150.000 SEK. To je necelého půl milionu našich korunek. Je to sice divočina, ale cena stejného domku na předměstí prý nepřekračuje 400.000 SEK. Holt se dřevem Švédi nemají problém. Na druhou stranu státu odvádějí 50% daně a na doktory a zubaře musí dlouhodobě šetřit nebo si i půjčovat. To nás asi brzy čeká taky. Jen neradi odjíždíme a příště jsme zvaní na toho losa...

Přes městečko Ramsele najíždíme natěšeni na Vildmarksvegen – „cestu divočinou“ a o 15km později nacházíme nádherný flek u kýčovitě krásného jezera. Hned je nám jasné, že nás už dnes odsud nikdo nedostane. Ve studené vodě jsme dali nahou koupel (skoro všichni, že Mirku?) a přeprali jsme si pár drobností. Po dobré večeři jsme na jezeře zkusili trošku pytlačit, ale chytili jsme jen samé malé pidle a jednoho okounka. Všechen ten rybí potěr putoval zpět do hlubin. Větší úlovky nás, doufejme, teprve čekají.

Roman věděl, že jsme právě v oblasti s největší koncentrací medvědů ve Švédsku, a tak ho při usínání rušil každý šramot :) Uklidnil se až potom, co jsem zkontroloval okolí tábora a ujistil ho, že žádný míša se na nás nechystá. To co říkal, po tom, co se dozvěděl, že za medvědím šramotem se skrývá Mirkovo chrápání, publikovat nelze :) Taky si to Miro ráno pěkně schytal.

DEN 6. - STŘEDA 5. 7.

Roman si po ránu zalepí svých par děr :) a můžeme vyrazit k horám na severozápad. Na první odpočinkové zastávce staví brácha blbě své VX a to se kácí k zemi. Než jsem k němu doběhl, tak už stojí, ale při zvedání mu ruplo plexi. Tak to je dvojka v pytli. Ke slovu přichází sekundové lepidlo a již výše zmiňovaná lepící páska.

U Bågede jsme pak sjeli z asfaltové silnice na štěrkovou šotolinku. Ta se moc nelíbila „easy riderovi“ Davidovi R. Zato enduráci Mirek s Romanem chytali komáry mezi zuby. Štěrk kolem nich lítal na všechny strany. Tam, kde jsme na silničních mašinách jeli šedesátkou, oni klidně valili „kilo“! Tahle enduro vložka vedla asi 45km po západním břehu jezer Fågelsjön a Hetögeln k vodopádu Hälingsåfallet. Ta lze objet i po východním břehu po asfaltce, ale k vodopádu se jinak nedostanete. Dle průvodců má být tento vodopád švédskou verzí známých Niagara falls. K těm má tedy dosti daleko, ale i tak je impozantní, zvlášť když z vodní tříště vyvstane krásná duha. Kluci fotí jak zběsilí.

Po šotolince pak pokračujeme dále k Murunäset na asfaltku a najíždíme na výpadovku k norské státní hranici. Do Norska zatím jen nakukujeme a vracíme se k jezeru Murusjoen. Jezero leží pod horskými štíty přímo na švédsko-norské hranici. Až na jednu rodinku liduprázdná, několik stovek metrů dlouhá písečná pláž nás láká, a tak si již po chvíli dáváme chladnou koupel. Tu tentokrát vynechává "Outdoor" David R., prý je dosti zimečka a fouká...

Přes Gaddede pokračujeme na sever, podél břehů jezera Stor-Blåsjön pak najíždíme po hezké klikaté silnici na náhorní plošinu Stekkenjok. Stekkenjok je fascinující. Nikde nikdo, jen pustina. Vřesy, lišejníky, horská řeka, okolní horské masívy pokryté sněhem a miliardy komárů. Jedinečnost okolní krajiny převažuje nad tou ohavnou a nepříjemnou verbeží. Ta naštěstí přes kvalitní hovězinu a corduru své sosáky neprorazí. Však nám to vrátí večer i s úroky... U cesty stojí betonová budka se symbolem červeného kříže, jako pomoc turistům v nouzi. Pěší turistika je ve Švédsku oblíbeným a vyhledávaným sportem. Tady někde také vzniká tzv. nordic walking, který již zapouští své kořeny i u nás. V severním Švédsku najdete i hřebenovku, po které můžete putovat i 500km, aniž byste z ní slezli do civilizace, nekecám, to je nepředstavitelné. V boudě jsou válendy, nosítka, vybavená lékárnička i spacáky zabalené v igelitu! Jak dlouho by to sloužilo lidem u nás?

Ze Stekkenjoku sjíždíme do údolí, kde navštěvujeme saamskou, chcete-li laponskou vesnici Fatmomakke. K té také částečně vede šotolinová cesta, ale s přijatelnějším povrchem. Speciální místo. Uprostřed vesnice stojí dva kostelíky. Jeden z 19. stol., ten druhý podstatně starší s ohništěm uprostřed a laponskými modlitbami na stěnách. Několik domků s travnatou střechou - škola, dům šerifa, doktora a starosty. Mezi domy leží spousty malých dřevěných týpí, která jsou rozeseta mezi stromy. Ta sloužila k přespávání chudších, tedy řadových Laponců, když se vypravili do Fatmomakke na církevní obřady. Mnohdy ušli poutníci několik desítek kilometrů, takže se z toho stal několikadenní výlet. O komfortu samozřejmě nemůže být řeč. Uprostřed malého týpí místo na ohníček a kolem rozložené březové větvičky jako podestýlka.

Vracíme se zpět na okresku, kde hledáme místo pro náš tábor. To se nám dnes nějak nedaří. Míjíme malebné peřeje na řece Kultsjöån a nakonec kempujeme na břehu jezera na ploše asi 10x15m, která běžně slouží jako místo ke spouštění lodí na vodu. Jednoho rybáře s Volvem jsme zde právě vystřídali. Dokonalé komáří safari!!! Náš nejkratší nocleh na cestě. Celý den jsme nic nejedli, takže po večeři zaléháme asi o půl jedné v noci a v sedm na budíka vstáváme, ať jsme rychle pryč.

DEN 7. - ČTVRTEK 6. 7.

Dnešní ráno oželíme i snídani, na kterou si uděláme čas později. Přece se o ni nebudeme dělit s těmi krvelačnými potvorami. Ani Roman nelepí "samonafukovačku". Dnešním cílem je dorazit zpět na pobřeží Botnického zálivu.

Tankování a snídaně probíhá ve Vilhelmině.

Pozn. k tankování, platbě kartou a „cashbacku“: Několikrát jsme všichni četli, že s benzínem bývá na severu problém. Co se týče vzdálenosti mezi pumpami, řešili jsme to tak, že jsme tankovali mezi 260 a 300 ujetými kilometry a nikdy se nám nestalo, že by někomu benzín došel. Benzínky jsou všude, občas i v malé vesničce uprostřed lesů. Když už je vzdálenost od pumpy k pumpě opravdu vyšší, upozorní vás značka: benzin 3km, next 82km. Někde natrefíte na jeden čerpací stojan schovaný mezi malý krámek a autobusovou zastávku. Je absolutně bez obsluhy a vy berete benzin automaticky na platební kartu. U větších pump je pak u jednotlivých stojanů uvedeno, zda se platí u kasy či se jedná o kartový automat. Nabereš-li na kasu, stejně můžeš platit kartou. Hlídat si to musel hlavně Dave R., neboť žádnou kartu neměl, nestihl si ji po několikaletém pobytu v Anglii vyřídit. Všude tedy platil cash. Některé automaty umí i bankovky! Jen jednou bral na Mirkovu kartu, když byla neděle, pumpa zavřená a jel jen karetní automat. Po několika přečtených cestopisech o Skandinávii jsme měli o platbě kartou pochybnosti, ale těch jsme se brzy zbavili. Samozřejmě, vlastníte-li rádoby mezinárodní kartu Maestro či Visa elektron, tedy české specialitky, znehodnoťte je a zahoďte, s nimi asi bude problém. My máme jen Visa Classic nebo Mastercard a vše jde dobře. Vypadá to tedy tak, že je potřeba vlastnit kartu embosovanou. Tyto karty jsou o něco dražší, ale lze si k nim připlatit velice výhodné cestovní pojištění. Všichni, co jsme používali k platbám kartu, jsme nezaplatili pouze jedinkrát, při poruše platebního terminálu. Jinak platíme vše, od benzínu přes nákupy potravin a suvenýrů až k trajektům a vstupnému do muzeí. Samozřejmě, že prakticky všude funguje tzv. Cash back. Zaplatíš kartou za benzín a necháš si k tomu přidat určitý finanční obnos. Výhodou je, že nemusíš předem směňovat danou měnu, nemusíš vést cash peníze a vybereš vždy jen tolik, kolik potřebuješ. Za takovýto výběr neplatíš poplatek bance! Za výběr z bankomatu naopak celkem dost, většinou 100,- + 5% z částky.

Pokračovali jsme na Storuman a Lycksele, kde jsme si dali pauzu u nízké budovy u lesa, ze které se vyklubala losí jatka. Nikdo tam nebyl, ale háky, odpadní kanály, kůže a paroží nás nenechaly na pochybách.

Projeli jsme Norsjö, u kterého je instalována nejdelší lanová dráha světa. Mezi vesničkami Örträsk a Mensträsk jezdí ve výšce 7-10 metrů na 14km dlouhé trase a vede vesměs nad lesy, močály, říčkami a jezery. Do kabiny si můžete objednat kafe, ale i oběd a z cílové stanice vás zpět sveze bus. Tahle sranda je však dost drahá, a to nás od návštěvy odradilo.

Ve městě Skellefteå se napojujeme na pobřežní magistrálu a spěcháme, protože už hezkou dobu pozorujeme hrozivé bouřkové mraky, jak se od moře valí k pevnině. I tak jsme dešti zcela neujeli. Již na "dálnici" se strhává průtrž, z oblohy padají provazy, ale my riskujeme, vidíme o kousek dál modrou oblohu, a tak rychlostí, která jistě překračuje povolené limity, lijáku ujíždíme. Dvě minutky v dešti nikomu nevadí a rychle vysycháme.

Projíždíme pobřežní města Piteå a Luleå, u kterého hodinu marně hledáme dobré místo pro stany. Před 11 lety jsem nocoval na slušném „fleku“ u Töre, ale to je ještě dost daleko a nikomu se tam nechtělo. Taky to místo po letech může vypadat zcela jinak. Nakonec tam po dohodě vyrážíme. Po sedmdesáti kilometrech nacházíme „moji“ veřejnou pláž v Törefors. Místo ještě prokouklo, je to tu super. Kluky jsem nechtěně trochu napínal, když jsem to nenašel napoprvé, ale myslím, že jim to nakonec vůbec nevadilo. Roman opět propadl rybaření, zde na břehu moře dokonce povolenému. Trvalo dlouho přes půlnoc, ale výsledkem byla jen tresčí miminka, která putovala zpět do moře. Poté, co Roman opět zalepil a otestoval nafukovačku, můžeme jít v klidu spát.

DEN 8. - PÁTEK 7. 7.

Z Törefors přejíždíme do Töre, kde nakupujeme pečivo a Dave hledá servis pro Harleye. Potřebuje napnout řemen. Roman by mu rád pomohl - má ráčnu, ale nevyhovující "ořech". David má navíc vše v palcových mírách. Ochotná obsluha benzínky mu půjčuje klíče od servisní garáže, a tak je za chvíli vše OK. Selfservice je zdarma :) Později ve Finsku pak David kupuje francouzák, a tím údržbu po zbytek cesty vyřešil.

Z Töre vyjíždíme až po 13. hodině a brzy překračujeme švédsko-finské hranice ve dvojměstí Haparanda/Tornio. Hyvää päivää Suomi. Tady bereme benzín a nakupujeme ve finském supermarketu. Název po mně nechtějte, vylámal bych si s jazykem i zuby :) Museli jsme si pořídit „placebo“ ve formě žvýkaček s guaranou. Únava se na nás již začíná projevovat a nikdo nechce usnout za jízdy. Polární kruh přejíždíme v Rovaniemi. Přesněji kousek na sever za městem. Je zde centrum „Arctic Circle“ a vesnička Santy Clause. Tam jsme se nestavovali. Jednak na něj již nevěříme a vstupné je ohyzdné - 20€/os. V centru prolézáme obchůdky a kupujeme první dárky dětem a drahým polovičkám. Rovněž utrácíme za nezbytné losí samolepky na kufry motorek. Později se ukazuje, že ne ve všech shopech mají stejnou kvalitu. Mně a Romanovi drží nálepky dodnes, ale zbytku výpravy slezly při prvních deštivých dnech. I na polárním kruhu se můžete vyfotit se Santou, bratru za pětistovku. My jsme si radši v marketu koupili párečky, s tím, že si je večer někde osmahneme.

Pár desítek kilometrů před Sodankylä potkáváme soby. S blížícím se večerem je jich na silnici stále více, je vidět, že se kolem 19. hodiny jejich aktivita stupňuje. (Ve Finsku je o hodinu více, chcete-li, musíte si ručičku posunout dopředu). Slunce klesá k obzoru, je poměrně ostré a proti slunci není nic vidět. To smrdí, a tak kousek před Sodankylä sjíždíme ke kempu, že se ubytujeme až podle ceny. Ta je s prominutím směšná - 12€/5osob, 5moto, stan. Ve Skandinávii málokde počítají osoby, ale zajímá je počet stanů. Chlapík na recepci nám ještě potvrzuje, že v ceně je i sauna, na což se obzvlášť těšíme. Moc nám nevěří, že se vejdeme do jednoho stanu, a tak slibuje kontrolu.

Sjíždíme k jezeru a zatímco kluci staví stan, já zakládám oheň na párečky a Roman něco lepí :) Dave už nemůže spát v předsíňce jen tak. Komárů je tu fakt hodně a tak stavíme „2 v 1“. Davidovo tropiko (vnitřní vrstvu stanu) zavěšujeme do předsíňky. Splňujeme podmínky pro jeden stan, akorát v dešti by to nešlo, to by nám do stanu vůbec nic nevlezlo. I tak spí Dave pod haldou bot, svršků a spodků :)

Buřtíky zalévané přírodně chlazeným Gambrinusem, jsou vynikající! Než se rozhoupeme a vyrazíme do sauny, je skoro půlnoc. Budka je krásně vyhřátá a voní horkým dřevem. Usazujeme se na lavice kolem „grilu“ a potíme se. Sauna je hned na břehu jezera a vede od ní chodníček na malé molo s pontonem. Na tom je i posezení k odpočinku. Vyhřátí skáčeme postupně do temných vod jezera a řveme jak losi v říji. Jóó, sauna je sauna, a ta finská je nejlepší na světě - prostě originál. Holt se tady vyznají. Na 5 milionů obyvatel připadá dva miliony saun! Další nahřátí kostí již neproběhlo, neboť kamínka vyhasla. Škoda, na to nás recepční neupozornil, byli bychom si nějaké dřevo na přiložení nachystali. Nevadí, zítřejší plány - zesnované doma v hospůdce- se saunou počítají.

DEN 9. - SOBOTA 8. 7.

V Sodankylä nakupujeme v nejsevernějším Lidlu na světě. Chystáme si pěkný večírek, a tak bereme 10 kořeněných steaků na grill a k tomu pro každého dvě pivka. V celé Skandinávii lze koupit jen nízkostupňové pivo. Normální pivo je na prodej jen ve specializovaných prodejnách alkoholu, kde si ho patřičně cení. I Staropramen tu má jen 2,8%! No nic, my se nechceme opíjet, ale pochutnat si po pár dnech paštik a ohřívaných konzerv. Kdybychom se přece jen potřebovali obveselit, máme jiné metody. Každý vezeme 2-4 půllitrovky od minerálky naplněné tím, co dům dal. Od Rumu až po Metaxu. Ještě k tomu pivu v plechu - pixla je zálohovaná! Zprvu jsme se divili, když chlap u okýnka vytahoval s lahvemi i plechovky od piva a koly, ale opravdu, na každé plechovce je napsáno (finsky), že je vratná a záloha činí 0,15€.

Vyrážíme ze Sodankylä na sever. Navštěvujeme zlatokopecké městečko v aljašském stylu s roztomilým jménem Tankavaara. Od samotného rýžování nás odrazuje cena. Hodinka za 20€. Alespoň jsme se prošli a Dave R. se pokusil o "autoamputaci" prstu suvenýrovým nožíkem, což se mu málem povedlo. Zvrhlý masochista :)

Projíždíme Ivalo a asi po 12km, mírně zkrápěni počínajícím deštěm, zajíždíme do kempu u jezera Inari. Bohužel, informace k tomuto kempu, které jsem ještě doma obdržel, byly staršího data a leccos se změnilo. Přijeli jsme s tím, že si zde zaplatíme chatku se saunou na břehu jezera, ale taková zde již byla jen jedna a ta byla obsazena. Zbytek byl nahrazen novými komfortními chatkami v lesíku asi 400m od vody :( Nové chatky jsou krásné. Pro 5-6 osob, se saunou, ložnicemi, kuchyní a TV se satelitem. Cena? 136€!!!!! Nepřijatelné. Nehledě na to, že přespolní běh lesem do vod jezera nás vůbec nezlákal. Z chaty jsme zrezignovali a zaplatili stan. 38euro i s na hodinu předplacenou saunou na břehu jezera :)

Stavíme „2 v 1“ u dřevěného přístřešku s krbem a kulatinovými lavicemi. Excelentní místo pro naši „párty“. Vedle přístřešku jsme navíc objevili funkční plynový gril. S vervou jsem se pustil do kuchtění a dlužno dodat, že masíčko bylo pikantní, dozlatova upečené a krásně křupavé. Mňam...

Romek po večeři lepí asi osm nových děr. Nikdo neví, co ho na tom tak baví? Zatímco v Německu bojovali „domácí“ s Portugalci o bronzové medaile z Fussball Weltmeisterschaft (dávali to na recepci v TV), my jsme se opékali v sauně a při koupeli pozorovali blesky klikatící se nad jezerní hladinou. Doslova elektrizující atmosféra. Prší, fouká, hromuje a my se vrháme do vod jezera Inari. Je to prostě bájo!

DEN 10. - NEDĚLE 9. 7.

Podél břehů jezera vyrážíme ve směru na městečko Inari. Začíná velký lijavec, který přečkáváme v samoobsluze se smíšeným zbožím. Roman slaví bingo. Sedla na něj fortuna. Kupuje nafukovačku a už se těší, jak se večer natáhne. Má sice trochu depresi z každodenního foukání. V tom nevidím problém, dělám to tak furt. Každopádně Roman je teď nejšťastnější člověk pod sluncem. Teda pod mrakem. Zatímco se ostatní mračí, on se zubí na všechny kolem :) Nakonec však stejně všechny rozchechtal, když po natažení nepromokavky nemohl najít klíče od mašiny. Hádejte, kde byly?

Stoupáme přes skandinávské hory a přejíždíme do norského Karasjoku. Norsky Karasjok, laponsky Kárášjohka. Doteď jsem neznal řeč, která by používala háčky tak jak čeština. Zase jsme o něco chytřejší. Je dost kosa. Teploměr Varadera hlásí osm stupňů, ale neprší v kuse, a to je dobře. Z hor sjíždíme na pobřeží do městečka Lakselv, když se ozve strašný randál. Otáčím se a čekám, že se kolem prožene R1 bez výfuku. Najednou se kolem objeví stín a nad hlavami se nám prožene dopravní letadlo, jen pár desítek metrů vysoko. Přistává na letišti přímo před námi. Bereme první norský benzín a kroutíme hlavou. Cena dosahuje 50-i korun českých. Roman kontroluje tlak v pneu, ale je vše OK.

Cestou z Lakselv do Olderfjordu se nám zase přes cestu motají sobi, častokrát musíme zpomalit i zastavit. Pak mezi stromy na pravé straně náhodou zahlédneme kus pobřeží a tam stovky paroháčů! Tam, kde odliv odkryl mořské dno, se prohání obrovské sobí stádo. Přechází od západu na východ. Statnější samci i samice s mláďaty. Zase jednou pohled, který se nadlouho zaryje do paměti. Půl hodiny zíráme s otevřenou pusou, tohle se nezapomíná.

V Olderfjordu hledáme kemp, který se má na dvě noci stát naší základnou. Jsme mile překvapeni. Platíme jeden stan, ale stavíme dva. Nikdo to nekontroluje. Cena je na norské poměry neuvěřitelná. Platíme 160 NOK za dvě noci pro všechny. To není ani 60,- Kč na os./noc. Tolik stál nocleh v našich kempech už hodně dávno!

Jdeme spát až po půlnoci, poté, co se Romek trochu dusí při nafukování matrace. Těšíme se na zítřek a celodenní výlet na nejsevernější mys Evropy dostupný po silnici, Nordkapp.

DEN 11. - 10. 7. PONDĚLÍ

Olderfjord - Nordkapp - Olderfjord. Ráno bereme benzín a poprvé a naposled se nám nedaří zaplatit kartou, pro poruchu terminálu. Zítra už vše bude fungovat normálně. Čeká nás asi 125km na sever a totéž zpět. Cesta na Nordkapp, to je řada studených a vlhkých tunelů, malebné rybářské vesničky a krásné průhledy mezi skalami na ostrovy roztroušené podél pobřežní cesty.

Jedním tunelem projíždíme s vidinou, že nás na jeho konci zkasírujou. Měří 6.870m, v nejhlubším bodě vede 212m pod hladinou moře a cena za moto i s řidičem je 68 NOK. Pozor, pokud máte spolujezdce, budete připlácet. Co je obzvlášť nepříjemné, je to, že se za tunel platí v obou směrech. Tunel byl postaven na konci devadesátých let minulého století a nahradil tak trajekt, který předtím sloužil k dopravě turistů na ostrov Magerøya, kde Nordkapp leží. Míjíme pěkné rybářské město Honningsvåg a o kousek dál údajně nejsevernější camping na světě.

Přijíždíme k Nordkappu a počasí se zatím drží. Mezi mraky prosvítá slunce. Cestou potkáváme parkoviště, odkud se vyráží na tůry k pravému a opravdovému nejsevernějšímu mysu evropské pevniny Knivskjellodden. Pěší výlet je však náročný a zabere celý den. Před vjezdem na Nordkapp zastavujeme u značky avizující, že vstup do areálu stojí 195 NOK/os. Tak to teda ne! Otáčíme se a k mýtné stanici nepokračujeme. Návštěvu mysu si však ujít nenecháme :) Asi 2km zpět necháváme motorky zaparkované na plácku u cesty, převlékáme se a nalehko, jako řádní pěší nevědoucí turisti, obcházíme mýtnou stanici a po útesech, mimo dohled přicházíme oklikou k turistické hale na konci mysu. I tahle procházka mezi lišejníky stála za to. Nemluvě o tom, že jsme dohromady ušetřili asi 4 tisíce!!!

Navštěvujeme moderní kapli a obchod se suvenýry. V předražené restauraci nikdo nesedí, ale má prosklenou stěnu a za ní skalní balkon či terasu, odkud je nádherný výhled na moře. Je tu až zvláštní ticho, jsme v závětří a pocit, že před námi v dálce je už jen Arktida a v jejím středu severní pól navozuje melancholickou náladu. Konečně se fotíme u železného glóbu, symbolu mysu. Pro ten pocit, pro tu fotku, pro ty záběry tahám celou cestu vlajku našeho motoklubu. Ať se máme čím pochlubit... Teď už jen na glóbus nalepit naši samolepku a vzhůru k motorkám.

Počasí nám vyšlo, ale všeho jen dočasu. K motorkám přibíháme již za značného deště. Cestou zpět se rozdělujeme. Já s Romanem jsme stihli něco pojíst, ale kluci mají hlad, a tak chtějí zastávku. Tak s Romem na sebe mrkáme a vzhledem k počasí mírně porušíme předpisy a jedeme mokrou „střelbu“. To byla veliká chyba a za chyby se platí. Ne, ne, žádní policajti…

Roman zahlédl na otevřeném moři velryby! Další zážitek z říše snů. Protože je kamarád, tak nezastavuje, ale troubí, bliká, jede koleno a honí mě asi dva kilometry. Jenže já jezdím se špunty v uších a koukám hlavně před sebe. Hned jak mě předjel, tak se otáčíme, ale pak na místě vidíme již jen hřbety a mizející ocasní ploutve. Než vytáhnu kameru, tak jsou v hlubině. Asi jim utekl oběd. Ještě chvíli čekáme a doufáme, že se ještě objeví, ale marně. Podle ploutví to zřejmě byly kosatky, ale kdo ví... Kluci nás dojíždějí, a tak do Olderfjordu dojíždíme společně.

DEN 12. - ÚTERÝ 11. 7.

Ráno vyrážíme po E6 na jih do Alty. Jedeme po náhorní plošině a pěkně to fouká. Na odpočivadle před městem potkáváme Francouze se dvěma sidecarami. Jedna je připojena k Fazeru 1000, druhá ke skůtru T-Max od Yamahy! V sajdkách stereo, topení, prostě pohoda. Nám je hnusná kosa. Z domova chodí esemesky o třicítkách a tady teploměr nepřekročí desítku, alespoň po ránu. Roman, Miro a já jsme na tom o poznání lépe, neboť máme vyhřívané hefty. Mirek originál BMW a já a Romanem Saito z www.louis.de, oboje se osvědčilo parádně.

Přestává pršet,0 zrovna když přijíždíme k muzeu prehistorických maleb v Altě. Asi 3000 maleb je rozeseto po pobřežních skalách Altafjordu - pocházejí z období před 6200-2000 lety. Celkem je v okolí Alty na 5000 starých skalních obrázků. První obrazce byly v Altě objeveny na podzim roku 1972, tedy poměrně nedávno, a od roku 1985 jsou součástí světového kulturního dědictví UNESCO. Na tříkilometrové obchůzce vidíme stovky vytesaných maleb sobů, ryb a lovců, vytažených červenou barvou pro lepší rozeznání. Vstupné 80 NOK rozhodně stojí za to. Máme fakt štěstí. Když jedeme, tak leje, ale chceme-li zastavit a někam se podívat, tak déšť ustává. To celkem jde. Na jednom místě si všímáme, že je malba soba proražena napínacím kolíkem sloupu elektrického vedení. Neodpustíme si poznámky o norských „lopatách“. Brácha mě však vyvádí z omylu. Na cedulce si přečetl informaci, že takhle byly malby před lety objeveny. Prvně bylo vedení až pak muzeum, takže sorry!

Z Alty jedeme dále na jih. Příjemná cesta, zatáčky, tunely, krásné scenerie. Hory v okolí mají vrcholky pod sněhem. Jen ta všudypřítomná sedmdesátka nám nepovolí vzít víc za plyn. Nakonec, byla by to asi škoda, takhle si aspoň vše v klidu prohlídneme. Cestou večeříme a po dohodě jedeme až do jedenácti večer. Neprší, a tak hledáme nějaké divoké bydlení. To nacházíme na břehu Kåfjordu, asi 5km před Birtavarre. Je asi 5ºC a zpoza hor vykukuje půlnoční slunce. My jsme bohužel ve stínu a po rozproudění krve domácí slivovicí lezeme do spacáků v podvlíkačkách. Nejhůř je na tom Mirek, který si pořídil výborný letní spacáček. Problém je v tom, že je letní až moc! Při čůrání za stanem musíme dávat bacha, jinak bychom mohli zahučet kolmo z deseti metrů do „teplých“ vod fjordu. Hrana břehu je zarostlá vysokou travou.

DEN 13. - STŘEDA 12. 7.

Toužíme po teplém jihu, ale míříme na souostroví Lofoty a Vesterály. Projíždíme Skibotn a Nordkjosbotn, odbočku k finskému jezeru Kilpisjärvi. Po nějaké době sjíždíme z E6 na lesní cesty k vodopádům Målselvfossen. V okolí městečka Målselv se v roce 1995 konal mezinárodní motocyklový sraz F.I.M Rallye a já si pamatuji, jak jsem zdejší zatáčky brousil na tátově Jawě 250. Nostalgicky se kochám.

V Bjerkviku se stáčíme na severozápad, abychom se po mostě dostali na severní ostrovy Vesteralen. Neprší, ale leje. Teď mě asi kluci proklínají, že jsem je na sever vytáhl. Jak hlásí digitální cedule na mostě, fouká boční vítr až 8m/s a udržet se v sedle je čím dál větší problém. Horší slejvák nás během cesty nepotkal. Cílem dnešní cesty je městský kemp v Harstadu. NO VACANT CABINS!!! A do pytle. Jak by se zrovna dneska hodila vyhřátá chatička. Stavíme oba stany za 200 NOK. Vaříme a sušíme se ve vytopené kuchyňce, odkud nevystrkujeme ani špičku nosu. Jaké počasí nás čeká zítra?

DEN 14. - ČTVRTEK 13. 7.

Z kempu vyrážíme na návštěvu harstadského musea Adolfkanonen. Chceme dnes dorazit na Lofoty, takže času není nazbyt a jak na potvoru hned po odjezdu z kempu začíná lít. Soukáme se do gumy, na cestu se ptáme v infocentru a k muzeu přijíždíme pozdě. Další prohlídka bude až za dvě hodiny. Dělo Adolf je v kasárnách, a tak prohlídky bez průvodce nejsou možné.

Čekat na parkovišti u kasáren se nám v dešti nechce, tak se vracíme kousek zpátky ke kostelíku Trondenes Kirke. Kostelík pochází z roku 1440. Je to nejsevernější středověký kostel v Norsku. Již v minulosti na tomto místě stály kostely dřevěné a ten první, sloupový, již v 10. století.

15 minut před prohlídkou nám voják oznamuje, že tady lístky neprodávají, prý musíme zpět do infocentra. To je ale 3km jedním směrem! Oba Davidové startují a vyrážejí do města. Jedou pěknou střelbu a my čekáme. Po chvíli doráží příjemná průvodkyně a prodává nám lístky!!! V infocentru se koupit nedají!!! To už naši kluci vědí taky a vracejí se. Naštěstí z centra průvodkyni zavolali, ať na ně chvilku počká. Norská armáda nás pěkně vytočila. Nemít zbraně, my hrrr na ně :) Další dvě hodiny bychom jistě nečekali. Když jsou kluci tady, startujeme a v koloně aut za průvodkyní vjíždíme do areálu kasáren.

Asi po kilometru jsme dorazili k dělu. Je to macek! Prohlídka začíná v podzemním operačním bunkru. Tady kdysi pracovalo na obsluze 68 lidí! Dělo je impozantní a podobných je na norském pobřeží celá řada. Byly postaveny německou armádou během druhé světové války. Dělo má ráži 40,6cm a hlaveň dlouhou 21,5m! Pracuje se dvěma druhy pum. Ty lehčí váží 600kg a mají dolet 56km, těžší pak 1.026kg a dolet jen o něco menší, tedy 43km. No potěš! Tzv. ballistic top point je až ve výšce 21,8km! Takový mastodont proti lidem, to je hnus.

Z Harstadu jsme se vraceli zpět k větrnému mostu a pak pokračovali po E10 na Lofoty. V městečku Melbu jsme v menší průtrži mračen počkali na trajekt. Cena za motorku s řidičem činí 51 NOK a cesta do Fiskebolu trvá asi 25 minut. Normálně bychom se mohli schovat pod střechu, ale byli jsme obsluhou lodi požádáni, ať ve vlastním zájmu zůstaneme u motorek, že je moře poněkud neklidné...

Na Lofotech se pak strašně zvedl vítr, jelo se opravdu hnusně. Pršelo prakticky vodorovně. V prvním kempu, který jsme objevili, jsme se ptali na stany, ale majitel nám stavbu stanu nedoporučil a chatku prý volnou nemá. Na Lofotech je prý orkán a právě se zastavuje veškerý lodní provoz až do odvolání. Dave R. šel s majitelem obvolávat ubytovací kapacity v okolí. Našel se jeden volný apartmán pro 5 lidí asi 10km zpět na sever za 750 NOK/noc. Co jsme mohli dělat?

Vracíme se do Sildpollnes. Majitel o nás ví, tak nám utíká otevřít velkou garáž, kde se svlékáme a sušíme mokré věci a motorky. Majitel je příjemný chlapík, se kterým se hezky povídá, ale zmrazuje nás informacemi o počasí, které moc nadějí na zlepšení nedávají. Ubytování je skutečně perfektní. Klimatizace, dvě postele, rozkládací gauč a přistýlka, kuchyně, koupelna, před apartmánem (dřevěný hotelový domek) dřevěná teráska s posezením a za ní 2m betonového mola přímo nad mořem. To by se nahazovalo! Bohužel déšť na okna dopadá ostře a kdo otevře dveře, dostane facku vodní tříští. Tak vaříme, pijeme tekuté ovoce z domova a blbneme. Chvilku jsme sledovali i norskou TV a po megašpagetách jsme po 14 dnech ochutnali, jaké je to spát na posteli. Moc pěkný byteček, taky za ty prachy...

DEN 15. - PÁTEK 14.7.

Vstáváme opět do deště, ale vítr trochu ustává. V hotýlku se loučíme a vyjíždíme na Svolvaer a dále k jihu. Sjíždíme z hlavní cesty a pokračujeme do Henningsvaeru, údajně nejhezčí rybářské vesnice na Lofotech. Cesta vede po klikaté uzounké silnici, přes několik jednosměrných mostů, mezi útesy, o které se tříští příboj.

K procházce nám vysvítá sluníčko a potvrzuje tak už skoro pravidlo, že když nejedeme, ale „kocháme se“, tak neprší. Během špacíru nám v rukou zůstávají skořápky, či mušle tzv. Cocquille St. Jacques (Shell) z kbelíku u hotelu. Je zde krásné přístaviště s rybářskými kutry a čluny. Kolem stojí řada hotýlků a malých závodů na zpracování rybích úlovků. Z Henningsvaeru vyjíždíme zpět na E10, kde jsme měli potkat jeden placený tunel, ale není tomu tak.

Aspoň jedno pravidlo v Norsku funguje. Postaví-li nový most nebo tunel, začnou vybírat mýto, ale až se stavba splatí, výběr mýtného končí.

Do Moskenesu na jihu Lofot dorážíme kolem sedmé večer. Loď prý již jezdí, ale proti jízdnímu řádu bude zpožděna. Měli jsme vyplout v devět, ale vyrážíme až po půlnoci. Mezitím si vaříme kafe a večeři. Procházíme se po okolí a pozorujeme rybáře. V přístavišti stojí na místní poměry obří rybí továrna. Přes okna vidíme tuny a tuny sušených tresek připravených k expedici. Sušená treska je asi nejtypičtější norská „konzerva“. Pokud si ji koupíte, nevylámejte si zuby! Před další úpravou se musí treska na mnoho hodin namočit do vody.

Při čekání na loď trávím příjemnou hodinku pokecem se švýcarským lékařem, který si vyrazil na výlet s rodinkou v Audi A8. Je to ženevský specialista na rekonstrukci tkáně rukou, primář plastické chirurgie. Povídání je zakončeno pozváním do Ženevy, a tak alespoň víme, kam jet příště :)

Vzhledem k odeznívajícímu orkánu zobu kinedryl jak lentilky. Mívám značné potíže s mořskou nemocí, a když vím, že nás čeká čtyřhodinová plavba po rozbouřeném moři, jsem krajně nejistý. Svoji večeři vidět podruhé nechci ani náhodou, dal jsem si uzené šproty :)

Nakonec si připadám jak dealer, když rozděluji kinedryl na požádání i mezi ostatní. Loď připlouvá, naloďujeme se a ve zlověstně temně modrých mracích, které loď halí, vyplouváme na východ. Potvrzuje se to, z čeho jsem měl strach. Houpe to jako prase! Prozatím sedíme na horní palubě, kde je pěkně čerstvo, a při pohledu přes palubní zábradlí vidíme jen moře - oblohu - moře - oblohu. Pěkně na střídačku. Kraj paluby chodí nahoru dolů v rozptylu tak 4m, pokud to lze odhadnout. Chůze po palubě je téměř nemožná. Po hodině plavby se plazím dovnitř a předávkován kinedrylem usínám, abych se vzbudil až v Bodø. Roman usíná na horní palubě, pěkně tam vymrzl. Má štěstí, že neslítl do vln. Jelikož jsem již prožil pár cest trajektem omotaný kolem záchodové mísy, jsem velice překvapen, že nás nakonec mořská nemoc neschvátila a po vylodění v Bodø jsme ve 4 hodiny ráno mohli pokračovat v cestě. Prší jako z konve a my hledáme kemp. Nakonec táboříme ve Fauske a v 6 usínáme jak nemluvňata.

DEN 16. - SOBOTA 15. 7.

Budíme se ve tři odpoledne a po zvučné výměně názorů se domlouváme, že ve zdejším kempu strávíme ještě jednu noc. Pořád poprchává, a tak vítězí názor, že bychom toho již dnes mnoho neujeli - vykopali bychom se z kempu tak v pět. Již víme, že nám ranní starty trvají v průměru dvě hodiny. Bohužel je to trochu dražší. Máme postaveny dva stany, a tak platíme za dvě noci 330 NOK. Je to však pořád míň než tři stovky na hlavu a to jde. Teplá kuchyňka se stává naším útočištěm. Brácha, David a Miro se rozhodli „špagetovat“ a mě vytáhl Roman na ryby.

Vážeme pruty, bereme lehkou výbavu a přes pole vyrážíme někam, kde tušíme moře. Pod nohama se nám pletou ovce a hlavně to, co je zezadu opustilo :) Slézáme ze stráně k pobřeží a prvním dojmem je zklamání. Je odliv, to jsme věděli, ale do vody je to dost daleko. Nikde žádné molo a nahazovat se musí přes haldu šutrů, která tvoří břeh. Od vody nás dělí několikametrový pás hrubého a kluzkého kamení. Moc se mi nechce, ale Roman jde podél břehu a občas zkusí nahodit. Už se mi dost vzdálil, boty, ač goretexové, mám durch a kalhoty až po kolena taky. Šutry kloužou, tak jdeme vysokou travou, co pět metrů vtéká do fjordu malý potůček, takže si občas do nějakého šlápneme. Kde se tady tolik vody bere? Zdálky vidím, že Roman zasekl.

Tahá první rybku, moc velká není, ale nechává ji na břehu. Co kdyby dnes byla jediná. Pomalu následuji Romana, ale brzy musím do klusu. No na těch šutrech je to spíše hroší tanec. „Jurááá, mám velrybůů!!!“ řve Roman. Zahazuji cigáro a letím mu na pomoc. Cestou přemýšlím, jak asi prcka vytáhneme, když s sebou nemáme podběrák. Roman stojí na obrovském kluzkém šutru, zdolává rybu a já se plazím ke břehu, abych tu bestii chytil pod žábry. „Juchů, je naše!“ radujeme se oba jako malí haranti. Je to macík. Treska tak 55-60cm. Romanovi svítí oči a já vidím, že se dostává do transu. Toho dneska budu muset do kempu přitáhnout násilím. Treska se chytla na třpytku, ale po chvíli zkoušíme i žlutého twistera, a ten taky funguje. Po dvou dalších menších kusech tahám i já svůj trofejní úlovek. Má o něco míň než 50cm, ale jsem spokojen. Na to, že se vracíme s pěti treskami a já chytil 20% z nich to není špatné, he, he.

Ještě, že jsem vzal silonku. Kluci v kempu na nás zírají jak tele na nová vrata a určitě je jim líto, že si nešli zachytat s námi. Jsou přecpaní špaget, a tak se jim do vaření moc nechce, a Romek ryby nejí. Co s tím? „Guten Abend,“ otevírají se dveře do kuchyňky a vstupuje německý turista s kastrůlkem, ve kterém má na dně nějaké mřenky :) Když vidí naše kusy, tak kroutí hlavou a vyptává se, na co a jak jsme je chytli. Práce s nožem mu jde fakt skvěle. Filetuje svoje „rybičky“, ale po chvíli mu nabízíme tři tresky, když nám vykostí i ty naše trofejní. Očividně je spokojen a nožík se mu v rukou jen mrská. I jemu se tak ze svačinky stala bohatá večeře. No bodejť, že mu to tak jde. Je to kuchař! Než bych ty ryby vykuchal sám, byla by půlnoc, ale zkusil jsem si to podle jeho rad taky. Filety pak smažím s kořením na oleji, které si vezeme optimisticky naladěni již z domova. Muselo to přijít! Ryby jsou vynikající! Kluci jen ochutnávají a Dave R., který je bezedný všežravec, má bolení zubů, takže se nadlábnu sám. I chleba je k tomu škoda. Jsem syt a spokojen. Odpoledne se vydařilo nad očekávání.

Večer jsme si řekli, že půjdeme spát dříve, ať můžeme ráno brzy vyrazit, ale ouha. Spát nejde. Usíná jen Roman, i když ráno tvrdí, že nespal. Zprvu myslím, že nezaberu jen já a že jsem ve svém trápení sám, ale kolem jedné v noci se z vedlejšího stanu ozve: „Juro, spíš?“ Dave mě zve na pivo, prý po něm usneme jak mimina. Hrabu se ze stanu a oba jsme překvapeni, protože na jeho výzvu reaguje i brácha s Mirkem. No jó, kdyby zval na kolu, tak se ani nehnou, ale pivo... Piva jsou pro každého jen dva srky, tak otevíráme Johnyho „Chodce“ a umrtvujeme se. Teď už to snad půjde, ještě chvíli se převalujeme a usínáme.

DEN 17. - NEDĚLE 16. 7.

Chudák Mirek, ráno má oči jak tenisáky. Zabral až ve čtyři, a tak dnes bude jak praštěný pytlem. Já zapomněl, že funguje naopak. Kdyby si dal v noci kafe, tak určitě usne :)

Vyjíždíme z Fauske v devět hodin a mrzneme cestou v horském údolí mezi národním parkem Svartisen a pohořím a rezervací Saltfjellet. Prochlazeni zastavujeme na polárním kruhu. Norové to tu mají mnohem míň okázalé než Finové v Rovaniemi. Je zde kopule Polarsirkelsenteret s obchůdkem, památník padlým vojákům a spousty kamenných Trollů, které turisté staví po celém Norsku. Kdo si postaví svého Trolla, ten se prý sem určitě vrátí. Já jsem žádného nepostavil a vrátil jsem se sem taky. Mží, je mlhavo a něco málo nad nulou. Okolní vrcholky jsou pokryty sněhem. Čím taky jiným, vždyť je půlka července :)

Na parkovišti zjišťujeme, že mám prasklé gufero na přední vidlici. Do prkýnka, před cestou jsem vyměnil snad všechno i tlumičový olej, ale myslel jsem, že gufera vydrží. Použil jsem trochu hustší olej a to je asi dorazilo. Asi po dvou dnech praská i druhé, a tak pokračuji oblepený olejem. Nu což, dobrá impregnace :) Domů dojíždím bez oleje, ale nepředbíhejme. Nejedeme žádnou střelbu, a tak jsem se rozhodl, že cestou servis řešit nebudu. Tady bych se nedoplatil. Doma dám za dvě gufera dvě stovky, k tomu litr oleje a jedno příjemné pracovní odpoledne a bude vše OK.

Jen pár kilometrů jižně polárního kruhu sjíždíme z hlavní E6 a hasíme si to po vedlejšce pod národní park Svartisen se stejnojmenným ledovcem.

Asi po 20km sjíždíme z asfaltu na pěkný hnůj. Cestu tvoří udusaný písek s hlínou, občas vymletý vodou a klouže to jako prase. To je offroad :) Tohle se nelíbí ani našim enduristům. Asi po pěti kilometrech zastavujeme při hospodě u jezera Svartisvatn a zjišťujeme co a jak? K ledovci se dá jezero buď obejít - tj. asi 8km jedním směrem a to je na celodenní výlet, nebo přejet loďkou a pak už "jen" 3km dorazit pěšky přímo pod ledovcový splaz.

Rozhodujeme se pro loďku, ale fofrem, odjíždí za deset minut. Ani se nepřevlíkáme, zhazujeme pouze nepromoky a hurá na palubu. Zpáteční lístek stojí 100 ňoků!!! To je vpravdě dost, ale nevidět ledovec? Nesmysl!

Jedeme tedy v motooblečení a ono leje a leje. Od mola pak k ledovci skáčeme z jednoho hladkého šutru na druhý jako kamzíci. Horizont střídá horizont, my tam snad nedojdeme. (V anglické verzi tourist infa píšou o 2km, ale ve francouzské 3,5km, no a pak si vyberte. Já myslím, že C je správně.) A nakonec ho vidíme. Tichý a majestátný, a světle modrý! Staří Noři byli barvoslepí. Svartisen = „černý led“, ale ledovec opravdu černý není. Přestože prší má krásný azurový nádech všech odstínů a svítit tak slunce, to by bylo. Všichni až na „outdoora“ Dave R. jsme zůstali ledovci pouze na dohled, ale on si musel sáhnout, tak si k ledovci ještě nějaký kilometr zaběhl. Jsme mokří jako slepice.

Po návratu k motorkám vrcholí ponorka, když se nemůžeme dohodnout, kam dnes ještě dojedeme a jak budeme nocovat. Nebudu to rozpatlávat, a tak pouze k výsledku - hledáme kemp a pokud možno, dle situace, budeme brát chatku.

Projíždíme průmyslové město Mo i Rana a sjíždíme v městečku Bjerka do kempu. Již při příjezdu na recepci nás čeká milé překvapení. Když recepční vidí, jak vypadáme, tak nám všem vaří kafe a přidává sušenky navrch. Pak nám dává čas na rozmyšlenou - prostor k debatě, asi ví, jak to chodí :)

Cena chaty je přijatelná, a tak se shodujeme, že dnes spíme pod střechou. Myslím, že to bylo 300 NOK. Sušíme, vaříme, popíjíme slivovici a klábosíme. Alkohol otupuje hrany, zvláště mezi kamarády, a tak je brzy vše v normálu. Roman si jde zaskákat na trampolíně. Ta je nejen v každém kempu, ale téměř v každé zahradě. Je to fyzicky značně náročné, takže má každý doma malé fitness. V kempu nejsme jediní na motorkách - sousední chatku okupují Bavoráci na bavorácích :) Matně si vybavuji, že snad v žádném kempu, kde jsme nocovali, se nestalo, aby tam kromě nás nebyla alespoň jedna jiná mašina. Motorky se v celé Skandinávii těší značné oblibě a toleranci od ostatních účastníků silničního mumraje.

DEN 18. - PONDĚLÍ 17. 7.

Dnešní den je více méně přesunový, nechceme se cestou nikde zdržovat. Ráno tankujeme a vyrážíme v nepromocích. Je dost chladno, ale neleje v jednom kuse, tak to jde. Vždy k večeru se vyjasní, a tak se těšíme na ráno, ale ráno nás vítá „deka“. To je na mašli. Kdo neví, co ho na severu může potkat, lehce propadne depresi.

Projíždíme Mosjoen, kde zastavujeme u banky, aby si Dave R. vyměnil chechtáky, a brácha se v infocentru ptá na počasí. Předpověď nás dorazila. Bude pršet ještě několik dní. Jenže norští meteorologové nejsou o nic lepší než ti naši, a tak paradoxně už nezaprší po zbytek dovolené :)

V Laksfors sjíždíme z cesty do údolíčka řeky Lakselvy, abychom omrkli bouřlivé vodopády Laksfossen. Zastávky využívá Roman i Dave R. k napnutí řetězu, respektive řemenu. No kardan je kardan hoši :))

Cesta plná zatáček pokračuje a my vidíme losí samici, jak se utíká schovat do lesa. Je to macek, jak musí vypadat samec? Prý dosahuje váhy hodně přes půl tuny!

Přes Steinkjer pokračujeme k Trondheimu a asi 60km před městem zůstáváme na odpočívadle s tím, že zde strávíme noc. Kempování zde není povoleno, jak hlásá cedule, tak se maskujeme za křoví a nikdo nás odsud nevyžene.

DEN 19. - ÚTERÝ 18. 7.

Poslední den s Davem R. Ten se cestou rozhoduje, že se odpojí, protože spěchá za svou milou do Prahy. Marně mu to rozmlouváme. Vjíždíme do centra Trondheimu, kde se vybírá mýtné, ale motorky jsou placení zproštěny. No sláva! Parkujeme u jednoho z kanálů a prohlížíme si nábřeží s řadou velkých dřevěných a různobarevných kupeckých domů z 18. století. Město několikrát vyhořelo, ale hansovní domy to přežily. Každý z těchto domů vlastnila svého času jiná obchodní společnost, zabývající se různými komoditami, od potravin přes pivo ke stavebním surovinám a dřevu. Zjišťujeme, že město Trondheim je městem „secondhandů“. Každý třetí obchod vystavuje nošené zboží, to není normální ani u nás. V centru stojí majestátní katedrála Nidaros, ve které jsou uloženy ostatky norských králů a i dnes, přes velkou vzdálenost od Osla, je katedrálou korunovační. Svatostánek byl postaven z popudu krále Olafa Haraldssona v prvních letech 11. století.

Cestou do lyžařského střediska Dombåsu projíždíme náhorní plošinou Dovrefjell a pozorujeme krajovou zvláštnost, pižmoně. Chov tohoto zvířete je v oblasti tradicí a houževnatému skotu se zde daří velmi dobře.

V Dombåsu děláme delší pauzu. Doplňujeme vodu a procházíme shopy se suvenýry. S Romanem se rozhodujeme ozvláštnit monotónní jídelníček a kupujeme grilované kuře. Ta slast! Ten kulinářský zážitek! Paštiky a čínské polévky jsou zapomenuty. Kuře stálo dvakrát tolik co u nás, což je v pohodě. Za to pochutnání to rozhodně stálo.

Loučíme se tedy s Davidem. Jede na jih ve směru Lillehammer, Oslo, Göteborg, Malmö, Trelleborg, Sasnitz, Praha.

My najíždíme na E136 ve směru na Andalsnes. Pár kilometrů před městem stavíme stan v kempu Trollvegen. Kemping je obklopen ze všech stran vysokými horskými štíty pokrytými sněhem. Vrcholky halí opar. Vše je opředeno takovou tajemnou aurou, až čekám, odkud vystrčí nos nějaký místní zarostlý troll. Kemp Trollvegen je každopádně kempem s nejlepším travnatým povrchem, co jsme v Norsku viděli. Taky má recepční s největšíma „očima“ ze všech kempů, kde jsme zatím spali :) Vaříme a klábosíme. Těšíme se na zítřek, kdy nás čeká „cesta trolů,“ a modlíme se za počasí.

DEN 20. - STŘEDA 19. 7.

Budíme se do krásného rána. Hory jsou v oparu, ale prosvítá sluníčko. Nálada stoupá stejně jako číselný ukazatel Romanova teploměru.

Snídáme, když v tom zahřmí jako při bouřce, ale asi třikrát déle než je normální. Myslíme si, že to dělá ozvěna, ale po chvilce se z jedné ze skal začne sypat kamení. Prostě normální geologický proces he, he, jen kdyby se to celé utrhlo, tak z nás bude placka.

Vyjíždíme z kempu a údolím stoupáme k Trollstigen, Tzv. trolí stezce. Jedná se o jedenáct dlouhých serpentin, jeden ze zlatých hřebů naší cesty. Svítí sluníčko a my si téměř krokem vychutnáváme vracečky, kličkujeme mezi auty a autobusy a po malé zastávce u vodopádu se za pár minut vyšplháme na vrchol, kde parkujeme motorky a jdeme na obhlídku. Na velkou speciální nálepkovou tabuli lepíme samolepku motoklubu a pěšky pokračujeme na vyhlídku přes trolí stezku. Odtud můžeme zkoumat styl řidičů točících se v serpentinách. Přes ně je pak vidět daleko do údolí. Když potkáš autobus, musíš brát levotočivou zatáčku po vnitřku, on by se jinak nevytočil. Ty velké kraksny bych odsud vyhnal. Nakupujeme suvenýry, ale místo s tak fantastickým výhledem se nám opouštět nechce.

Čeká nás toho ještě hodně, a tak vyrážíme horským sedlem podél říčky Valdolla do Linge. V Linge čekáme na trajekt, který pendluje mezi oběma břehy fjordu. Platíme 36 NOK za moto a tak jako na všech ostatních trajektech i zde lze platit kartou. Po půlhodince se vyloďujeme v Eidsdalu a pokračujeme po serpentinách do Geirangerfjordu a městečka Geiranger. Odpočíváme, obědváme a procházíme obchůdky.

Po „orlí stezce“, jak se nazývá východní výpadovka z Geirangeru, kde střídá zatáčka zatáčku, se dostáváme k odbočce na Dalsnibbu. Tam jsme nevyjeli, a to byla jedna z mála chyb, kterých jsme se cestou dopustili. Je odtud nádherný výhled na fjordy. Platí se tam mýto, ale to nebyl ten důvod. Prostě jsme se jen chtěli trochu posunout do vnitrozemí. Na hlavní norskou silnici E6 se napojujeme ve městě Otta poté, co několik desítek kilometrů řežeme zatáčky podél stejnojmenné tyrkysové řeky. Okolí je nádherné. Po řece plují rafty a kajaky, v okolí je spousta chat a mnoho písečných pláží. Nádherné zbarvení řeky způsobuje rozpuštěný vápenec a písčité dno. Tady se přetočil tachometr mé stařičké reverky přes 80.000km.

Z Otty pokračujeme po E6 na jih do Sjøa, kde se klikatí další divoká splavná řeka. Nocleh řešíme na velkém odpočívadle před Lillehammerem. Vaříme kuře na smetaně z pytlíku a fazole. Ke kávě zobeme sušenky a zapíjíme Metaxou. Prostě si dovolenou užíváme :)

DEN 21. - ČTVRTEK 20. 7.

Ráno vjíždíme do olympijského města Lillehammer. Bereme benzín a brácha dolívá litr oleje! Přece jen se někde musí to kouření z výfuků projevit. Všichni doufáme, že motorka nezklame a domů dojede bez dalších problémů. Zatím však jede, tak nezoufejme... Projíždíme centrem a parkujeme u největšího norského skanzenu Maihaugen. Vstupné činí 100 ňoků, ale máme štěstí. Před kasou se dohaduje skupinka Čechů, že jich je málo na skupinovou slevu, a tak se přidáváme a platíme 80. Ve skanzenu je umístěno na 120 budov přemístěných z celého území Norska. Větší část skanzenu je „stará“ - obsahuje budovy a farmy ze 17. - 18. století. Prolézáme i kostel a školu. Po skanzenu se pohybuje řada lidí v tradičním soudobém oděvu. Můžeme je pozorovat při práci, a tak vidíme řezbáře i pekařku, u které ochutnáváme chleba - pěkně hnusný. Je to spíš taková sušená placka. Koukáme na tradiční výrobu mýdla, ruční práci pradleny i keramickou dílnu. Po čase přecházíme do nové části skanzenu, která sleduje dobu 19. a počátku 20. století. Nakukujeme do lékárny a cukrárny. Prolézáme vlak na starobylém nádraží i místní poštu. V jednom z domků prolézáme kuchyň, kde hospodyně vaří oběd, a pracovnu, ve které naše oko spočine hlavně na starém šicím stroji značky Husqvarna!

Oblékáme se a ze skanzenu se přesouváme pod skokanské můstky. Fotíme, natáčíme a znovu startujeme jižním směrem. Dnes chceme dorazit do Osla.

V Hammaru trochu bloudíme, když se snažím najít olympijskou halu. Když ji vidím, biji se do hlavy. Chtěl jsem totiž kluky zavést jinam. I zdejší hala je pěkná, jedná se o tzv. obrácenou vikingskou loď, ve které se roku 1994 soutěžilo v rychlobruslení. Ale z Lillehammeru vedou na jih dvě cesty. E6 do Hammaru a 4 do Gjøviku. Tady je ta chyba. Zvolil jsem špatný směr. V Gjøviku se totiž nachází „Olympic mountain hall“, tedy hokejová hala zabudovaná ve skále. Dnes se již vracet nebudeme, a tak máme zase o důvod víc do Norska někdy po letech opět zavítat. Stejně mě to mrzí, kluci se na tuto zajímavost těšili.

Poté, co jsem si hlavu posypal popelem, pokračujeme k Oslu. Silnice vede kolem velkého jezera Mjøsa. V Oslu je narozdíl od Stockholmu cesta k kempu značena perfektně. Míjíme mýtnou stanici - motorky tu neplatí a projíždíme severním obchvatem až pod Holmenkollen do kempu Bogstad. Ten je největším kempem, ve kterém jsme během cesty nocovali. Mumraj lidí všech ras a jazyků. Hotový Babylon. Když jedna Němka vidí Romana, jak se trápí s nafukovačkou, slituje se a přibíhá s pumpou. Romek se tetelí radostí. Čeho je v kempu přespříliš, to jsou různé odrůdy Arabů a hlavně cikánů. To co je s těmi našimi spojuje, je především hlučnost projevu. Křik a hádky, to jim jde bezvadně. Po sprše se těšíme na další slunečný den a usínáme.

DEN 22. - PÁTEK 21. 7.

V Oslu máme naplánováno několik zastávek a tou první je skokanský areál Holmenkollen, který je nadohled. Za vstup do areálu se platí nehorázných 100 NOK! Je to předražené i přesto, že je zde lyžařské muzeum, které je v ceně. Stoupáme tedy na vršek pod skokanskou věží, odkud je výhled na celé město. Bohužel, vše je v jemném mlžném oparu a tak mnoho nevidíme, věští to však pěkné počasí na dnešní den. Sjíždíme pod areál k doskočišti. To je v létě zaplněno vodou. Lidé se zde koupou, pořádají tady koncerty a do vody doskakují i akrobatičtí skokani, kteří tu mají tréninkový můstek.

Vyrážíme do centra, kde se po troše bloudění chytáme španělského autobusu, poněvadž správně předpokládáme, že má stejnou cestu jako my a míří na poloostrov muzeí - Bygdøy. Parkujeme motocykly a navštěvujeme muzeum Kon-Tiki světoběžníka Thora Heyerdahla. Za vstupné 45 NOK je zde hodně k vidění. Především je to papyrový vor RA II a balzový vor Kon-Tiki, se kterým Heyerdahl přeplul Tichý oceán již v roce 1947! Velkým lákadlem jsou i kopie soch Moai z Velikonočních ostrovů a v neposlední řadě spousty fotografií a artefaktů z cest. Exponáty je muzeum doslova zaplněno, a tak se zde potulujeme dost dlouho. Za 20 ňoků si pak kupujeme pamětní mince s ražbou voru Kon-Tiki a jdeme se projít kolem muzea. Hned vedle stojí muzeum lodi Fram, na které se plavil polárník Nansen a „půjčenou“ ji měl i slavný Roald Amundsen. Amundsenova loď Gjoa stojí na břehu Oslofjordu opodál. Nechápeme, jak se na tomhle mohli plavit po Arktidě a dostat se ke břehům Antarktidy.

Cestou zpět do centra míjíme muzeum vikingských lodí, což mě posléze trochu mrzí. Jsou zde nejzachovalejší kusy na světě. Lodě v lepším stavu prostě nikde nalezeny nebyly. Když v centru opět bloudíme, vážně uvažuji o GPS navigaci. Často by nám ušetřila dost času. Nakonec stavíme motorky u zahradní kavárny na Carl Johans Gate, největším bulváru v Norsku. Pěšky jdeme do přístavu, odkud jde hezky vidět symbol Osla - cihlová červená radnice. Když budovu postavili, tak stavba neušla protestům obyvatel. Dnes jsou však Oslané na svou radnici patřičně pyšní.

Po špacíru nasedáme a posouváme se do Frogner parku, kde se těšíme na robustní Vigelandovy sochy. Ty jsou rozesety kolem osmnáctimetrového žulového monolitu, který představuje spletenec lidských těl. Další sochy představují lidi různého věku a pohlaví. Ve spodní části promenády je pak řada soch bronzových a krásná fontána. Okolí připomíná londýnský Hyde Park. Všude polehávají, čtou, opalují se a odpočívají obyvatelé Osla, mezi kterými potěší naše oko především slečny, více či méně odhalující svou podstatu :)

Na výpadovce z Osla bereme benzín, dáváme si dvojité kafe a utrácíme poslední drobné. Přes impozantní Svinesundský most - donedávna zpoplatněný - se dostáváme zpět do švédského království. Cestou nacházíme krásné odpočívadlo se spoustou místa pro stan, ale po chvíli již víme, že pojedeme dál. Dvě romské rodiny si tu udělaly piknik. Je s nimi horda děcek, dělají si ohníček a vypadá to, že tady budou přes noc. Poté, co nám snědá slečna nabízí levně zaručeně pravé zlato, definitivně zvedáme kotvy. Neradi bychom přišli o své majetky. Možná jsou to jen předsudky, ale život už nás něco naučil, a tak nevěříme v čestnost severských „nomádů“. Po půlhodince jízdy nacházíme neméně pěkné místo, a tak svůj tábor rozbíjíme i my.

DEN 23. - SOBOTA 22. 7.

Původní plán dojet a přespat někde u Helsingborgu záhy měníme. Je krásně, máme spoustu času a jedeme „piánko“. Projíždíme kolem Göteborgu a v Helsingborgu jsme ve dvě odpoledne. Platíme tzv. double ticket - jeden lístek na dva trajekty. Ten je samozřejmě levnější než samostatně kupované lístky. Prvním trajektem bude Helsingborg - Helsingør ze Švédska do Dánska a tím druhým poplujeme až zítra z Gedseru do německého Rostocku. Cena takového zdvojeného lístku pro motorku s řidičem je 614 SEK.

Na trajektu „Tycho de Brahe“ utrácíme poslední švédské korunky za bavorský párek, který dojídáme cestou do podpalubí. Trajekt do Dánska pluje krátce, tj. asi 40 minut. Z Helsingoru vyjíždíme na dálnici ve směru Kodaň. Ačkoli je na dánských dálnicích povolena rychlost 130km/h, my jsme se s takovou rychlostí nesetkali. Všude byla rychlost omezena na 110. Proč? To nikdo neví. Silnice mají perfektní, jako v celé Skandinávii.

V Kodani podle staré mapy celkem bez problémů nacházíme přístav. Parkujeme na náměstíčku W. Churchilla a pomalou procházkou jdeme k malé mořské víle, Andersenově symbolu města. Při cestě zpět pak míjíme zaparkované motorky a pokračujeme ke královskému paláci Amalienborgu. Král je asi doma, červená vlajka s bílým křížem vlaje ve větru.

Při odjezdu se trochu motáme, ale výpadovku na Roskilde nakonec přece jen najdeme. Najíždíme na dálnici a dost pozdě večer kempujeme severně od města na březích Roskildefjordu. V kempu fotí Roman - romantický západ slunce :) Vaříme večeři a trochu se opíjíme, raději no comment...

DEN 24. NEDĚLE 23. 7.

Z kempu vjíždíme do centra Roskilde a navštěvujeme museum vikingských lodí. Chtěli jsme omrknout i místní slavnou katedrálu s hrobkou dánských králů, ale ta je pokryta lešením, a tak od toho upouštíme. Muzeum je pěkné, ale možná jsme čekali více. Nicméně je tu k vidění hodně zajímavého.

Roskilďané přišli ke své turistické atrakci jako slepí k houslím. Před pár desítkami let v r. 1957-59 našli námořníci náhodně, pomocí sonaru, trosky pěti vikingských lodí na dně fjordu. Po deseti letech se otevírá první muzejní budova. Oblast geologicky klesá, a tak tam, kde je dnes velký záliv, byl kdysi jen malý fjord se třemi průlivy. Z důvodů bezpečnosti osady jeden z průlivů Vikingové zatarasili loděmi, které potopili tak, že je zasypali kamením. Ty se pak archeologové pokusili zrestaurovat. I dnes se úlomky lodí nacházejí, a tak je zde k nahlédnutí i archeologická dílna. Naši historici by těm dánským mohli závidět. Kádě s vodou, kde jsou kousky lodí uloženy, sousedí s 3D skenerem, jehož výsledky snímání se hned zobrazují na obřím LCD monitoru. Mravenčí, ale sympatická práce.

Z dalších činností můžeme pozorovat práci kováře a řezbáře, který pracuje na replice vikingské pramice. Po shlédnutí instruktážního filmu vyrážíme na jih.

Do Gedseru přijíždíme asi ve čtyři odpoledne a po chvíli čekání najíždíme do vrat trajektu „Princ Hans Joachim“. Ten už pluje o trochu déle, a tak máme na odpočinek více než dvě hodiny. Šilháme hlady, tak si dáváme v samoobsluze řízek s hranolkama. Ke konci plavby se strhává škaredý liják. Na kontinentu panují vedra, a tak bouřky z tepla nejsou ničím výjimečným. Na dálnici už najíždíme suchou pneumatikou a těšíme se, že trochu vyženeme pavučiny z výfuků. Opak byl pravdou. Hned po kilometru se to ucpává, jedeme maximálně šedesátkou. Za chvíli značka - omezení dopravy 25km! No to máme radost, takhle dešti neujedeme. Potěší nás alespoň cedule u nás nevídaná: „Omlouváme se za zdržení, ale pochopte, silnice se opravuje pro vás!“ K tomu již není třeba nic dodávat.

V pozdním odpoledni sjíždíme u Malchowa do kempu. Kemp leží v Meklenburské jezerní plošině a my jsme nadržení na večerní koupel v jezeře. Než však dokončíme stavbu stanu, strhne se silná bouře, kterou doprovází pořádný lijavec. Déšť nás dohnal. Dvě hodinky pak popíjíme lahváče u recepce a rozjímáme. Nakonec na večerní koupel přece jen dojde. Déšť ustává. Lezeme do jezera a už se stmívá. Po padesáti metrech máme vody po kolena, po stovce po pás a až po 150m dosahuje hladina k pupku. Na plavání to moc nebude, ale voda je krásně prohřátá, a tak se čvachtáme a odpočíváme.

DEN 25. PONDĚLÍ 24. 7.

Ráno je krásně a vedro. Děláme bohužel největší chybu v plánu cesty. U Neuruppinu sjíždíme z dálnice na okresku a cesta do Frankfurtu nad Odrou je očistcem. V Německu se sice může na okresce 100km/h, ale tady co 2km stojí v cestě nějaká vesnice, kde je padesátka. K tomu všemu je tak 32ºC ve stínu, a tak se cestuje opravdu báječně. Měli jsme to rozhodně po dálnici potáhnout dál, ne-li až k nám na Prahu a Brno, takhle jsme se trápili i v Polsku. Chtěli jsme si cestu zkrátit. To se nám povedlo, asi o 200km, ale za tuhle cenu? Nikdy více! Po svačince u McDonalda přejíždíme Odru a vjíždíme na polské území. Nakonec stavíme stan až za tmy v kempu Legnicke pole u města Legnica.

DEN 26. ÚTERÝ 25. 7.

Poslední den dovolené naší malé expedice. V neskutečném vedru projíždíme Wroclaw, Opole a Raciborz ve směru na Bohumín. Tak už jsme zase doma. Na hranici se odpojuje Roman a okamžitě ujíždí. Je něco před druhou a chce zastihnout mamku v Karviné, jak půjde z práce. Miro v Bohumíně pracuje, a tak se tu vyzná. Já i brácha ho pomalu následujeme po zkratkách a objížďkách, abychom brzy vyjeli ve směru na Dětmarovice. Po pár minutách vidíme ve zpětných zrcátkách rychle se přibližující dvojsvětlo. Ano, je to Roman. Zkratky byly kupodivu o hodně rychlejší než hlavní cesta. Roman zjistil, že už to na druhou nestihne, tak s námi zastavuje u hospůdky, kde se svlažujeme ledovým Birellem. Ceny nám teď připadají směšně nízké.

Pak už se loučíme. Mirek se odpojuje v Karviné, já s bráchou v Těšíně a Roman pokračuje do Třince.

Tak to je konec. Naštěstí jen konec jedné z cest, a tak se můžeme těšit a přemýšlet co podniknout příště. Uvidíme...


Fotografií máme kupu, dokonce tentorkát i krátké videa - klikněte na odkaz pro galerii.